Internet v Brazilii

Musim vam popsat jednu prihodu, ktera se zde prihodila, a ktera zaroven popre vsechno, co jste se na tomto blogu ohledne internetu dozvedeli.
Pripojeni k internetu tady v nasem mestecku lze realizovat nekolika zpusoby:
-wifi
-pres pevnou linku ADSL
-pres cabo... kabel?
-pres 3G etc...

Jelikoz jsme se s brequinhem prestehovali do jednoho domu blizko plaze, nechteli jsme nic riskovat a vybrali jsme mistni monopol. Ovladaji tady 4 okolni 100.000 mesta... Tudiz reference dobre. Technologie pomoci kabelu a optickych vlaken. Cena 1Mb s neomezenyma datama.
Registrace nam zabrala na jejich pobocce asi 10 minut. Slecna na prepazce nam rekla, ze technik prijede do 5 dnu. Hm, no nic, tak to budem muset prezit. Smirili jsme se s tim v duchu nevericnosti, ze za tech 5 dni prijede a ze stejne budem muset otravovat vickrat. Prece to nejak dopadne...
Meli jsme s brequem fofry, tak jsme jeli do mesta. Cca za hodinu a patnact minut mi volala zena brequa na mobil, ze je u domu nejaky pan a chce nainstalovat internet. V tu chvili se o me pokousel infarkt z necekanosti. Nabehla epilepticka slina a neco jsem vyblil na toho borce od internetu ve stylu at si veme, co chce.
Nekecam 2h a 15 minut po zaregistrovani jsme meli funkcni internet. Nejspis z toho neusnu :))
Jinak zpravy z domu nad lagunou jsou ty, ze La Tiborovi se podarilo rozebehnout kyzene pripojeni po tech 2 letech, co tam ten dum ma...
Brazilie je zeme paradoxu, ktere zatim proste nechapu. Neco jsem podela o 100%, aby se to posleze bez nervu opravilo. Stava se to tu dnes a denne.

Jak sem se utopil.

Je tu taková serfařská pláž asi kilák, z obou stran ohraničená šutrama co vystupujou tak padesát metrů do moře. Bazénovej plavec co si dává párkilometrový přeplavby mezi chorvatskýma ostrovama si najde čas vrcholícího přílivu, nazuje serfařský ploutvičky a de si zařádit do vln, poněvadž to má zmáklý, moře jako moře ne, příliv to stejně všechno hrne na písek, tak co.

Každý místo má svoje zvláštnosti, v tomhle případě reprezentovaný středovým kanálem v šířce asi 30 metrů, zhruba uprostřed pláže, kudy teče voda na otevřený moře, protože se to tam točí z těch dvou zálivků. A jaký místo na plavání z tý kilometrový pláže sem si asi moh vybrat.

To, že to odtejká se dá zjistit až za hranicí těch vln, který se balej na pláži - těch je tolik, že vás stíhaj vracet ke břehu. Tam, kde jsou fajn vlny co stojej za to jen jednou za nějakou minutu, už se s tim nedá dělat nic. Blbej gringo zmatkař se snaží dostat zpátky proti proudu co je evidentně v násobku rychlosti jeho ploutviček a za deset minut už nemůže špekoun dejchat i kdyby byl na suchu. Do toho mu ty vlny co maj bejt k zařádění, a co maj když přepadávaj přes tři metry každá, dávaj po palici jak dřevotřískový desky, protože už nemá na to je podplavávat.

Sem úplně zapoměl na to, že zhebnout je docela přiměřený ukončení sebedestrukce a věc na kterou sem nejvíc v životě zvědavej.

Když už sem tak nějak přestával přesně vnímat kdy přicházej vlny a reagovat a popíjel sem ten přesolenej drink, objevil se na pláži kýčovitě trapně učitel ze serfařský školy a zkušeným okem poznal že ten chlápek vzádu si už asi nehraje s vlnama. Byl tam tim kanálem hodně rychle a z patřičný vzdálenosti, abych se neurazil, se mě ptal jestli vim že sem v kanále a jestli tam jako bodysérfinguju. Ani mě nenapadlo bejt vtipnej na téma kanálu a fakt nevim kde sem se naučil říct pomoc podej mi to prkno.

Samozřejmě stačilo plavat do boku a po pár minutách jsme byli v přílivovým proudu, kterej nás vytáh bezpracně ke břehu. Vlek kterej tam zná každý dítě od prken.

Klasika. Rveme se s něčim na sílu bez šance a kouzelně jednoduchý řešení je hned za rohem.