Cesta pohádkovým lesem.

Párkrát sem byl s dětma v česku na akci co se takhle jmenovala. U vstupu byly víly, u vrb vodník, mezi smrky hejkal, u chatrče čarodějnice a tak různě. Bylo to strašně jednoduchý. Jen jsme prostě šli a ta stvoření a příběhy se nějak samozřejmě objevovaly.

Přivez sem si sem v hlavě svoje evropský nádobí na instantní byznys s příchutí píle, odhodlání a schopností dotlačit vůlí věci kam chci. A najednou čumim, že tu postávám a chvilkama pobíhám jako ten kůň naproti v rákosí co tu už třetí den uvázanej na dlouho žere tu vysokou trávu a pruděj ho komáři a dochází mi, že se můžu klidně posrat, ale ta tráva stejně rychlejc neporoste, na žádnou schůzku nikdy nikdo nedorazí včas a žádnej slíbenej telefonát se ve slíbenej čas neozve. Stejně jako cokoli spíš nejdřív nebude fungovat než bude.

A pak to přijmu. Sklidnim se, rezignuju, přestanu bejt nasranej a věc kterou chci tejden dohnat a plýtvám energií se objeví jako přídavek mimochodem k pivu se sousedem. Zpozornim a ono se to opakuje téměř jako pravidlo až z toho jde hrůza. Mám podezření, že to tu lidi vědí a proto na všehno dlabou, ne protože to třeba nějak dopadne, ale protože vědí že to dopadne jak má. Nebo to dělaj podvědomě a o to je to děsivější.

Tak vstupuju do toho pohádkovýho lesa a čekám jaká bytost s jakým bombónem, co se rozdává za to, že tudy jdu, bude za rohem a zároven si uvědomuju, že to očekávání toho bonbónu to může nejspíš podělat, tak se snažim nečekat nic a nejen dělat jakože o tom nevim.