Jak koupit dům a nepřijít o prachy.

Se to tu trochu zadrhlo. Já hledám dům a řešim firmu a Bigblogger má plnou hlavu cesty.

V Brazílii se to má s barákama tak. V centrální evidenci (Cartorio) je jen velmi omezené množství evidovaných vlastnických práv. Lidi tu prostě maj baráky, protože si je postavili jejich předci na půdě co si jí zabrali, nebo si dům koupili před mnoha lety od vlastníka, kterýmu věřili, že je vlastníkem. A tak se dá bezpečně koupit jen to, co má zlegalizované vlastnictví (Legalizado). Proces funguje zhruba tak, že vlastník zajde k notáři, prohlásí, že nemovitost je jeho a proč, pak proběhne jakýsi přezkum pak geometr přesně vymezí hranice užívaného pozemku. Pak se to zapíše do Cartorio a je to. Může se to vesele prodávat za cenu přibližně trojnásobnou, než kdyby se to neudělalo.

Háček je v tom, že proces legalizace stojí dost peněz a tak chudí vlastníci Sítia ( obdoba našeho vesnickýho domu s větším pozemkem) když zestárnou a odejdou do města k dětem , dům prostě opustí a tím to končí. Chátrající domek uvidíte na každým rohu. Pokud se ovšem neobjeví typický znalý taxíkář. Zaplatí legalizaci, odcházejícím pár tisíc a ejhle domek je na světě = na prodej s legálním zápisem v evidenci.

To, co se kolem legalizace může dít za věci můžeme nechat volně na fantazii každého.

Další místní vychytávka je rozlišení zda je dům v oblasti "Perimetro urbano" = zastavěná část města, nebo "Hurao" mimo oblast. Banky půjčují jen na nemovitosti nacházející se v Perimetro , takže stačí pár set metrů a stejnej dům můžete mít za polovinu i mín - pokud platíte ze svýho a ne půjčkou. ( Ty mimo skoro nikdo nekupuje, protože si většinou berou hypotéky = nízká cena )

Druhou kapitolu dopíšu až si definitivně naběhnu a něco koupim.

Výše uvedené informace jsem získal pomocí asi deseti sloves co zvládám a pantomimy, která se mi tu vyvinula neuvěřitelně, takže uvítám jakoukoli informaci, pokud to bude číst někdo kdo o tom něco ví.

Ctrl + C, Ctrl + V a alergie na kočku.

Tohle souvisí jen částečně.

Už mě napadlo párkrát to napsat, ale neudělal sem to nevim proč a teď už mi to nedá.

Asi se tomu budete jenom gebit ( = jízlivě se smát nebo jen smát se ), ale když jsem chtěl před pár lety - na mý poměry před pár lety - něco zjistit, posílal jsem žádosti ze svý městský knihovny do okresní knihovny a ta do krajský až k univerzitním. Tak jsem se dostal ke třem větám co mě zajímaly po dvou měsících korespondence knihoven.

A tak opakovaně celé roky zůstávám konsternovaně civět na to co na mně kouká z vyhledávačů po zkopírování toho co potřebuju vědět za pár vteřin. A jěště konsternovaněji na to, jak to mají kluci v mým tehdejším věku u prdele. Určitě ne všichni. Naštěstí.

Není to stesk jak to bylo tenkrát jiný. Jen potlesk možnostem. A smíření s tim jak to prostě se všim bejvá.

Jo a ta kočka. Asi od dvaceti jsem alergik na různý blbosti. Většinou na to kašlu a když fakt kašlu a tečou mi nudle z nosu a slzy, sežeru nějakej prášek jako vy.

Už dost měsíců sem žádnej prášek nesežral a ta kočka co se na mně teď válí ( žena spí vedle takžeprosim žádný asociace s kočkama dvounohýma ) je asi taky nějaká zázračná, protože v čechách bych byl touhle dobou dost odepsanej.

Jak je to teď s pizzerkou

Po dohodě s La Tiborem jsme s L. vzali pizzerku, o které jste měli možnost se zde dočíst. Odjezd je naplánovaný na konec října. V mezičase se už začaly řešit první provozní věci. Od pizzaře přišla zpráva, že si můžeme celou pizzerku nechat. On se totiž sbalil a vypadl pryč, poněvadž mu nějak neklapla spolupráce na té druhé větší pizzerce. Zárověň oznámil, že nezaplatil za září nájem. No a v tom se to lišilo s výpovědí jedné paní, která vlastní prostory a které se ten nájem má platit. Po brazilsky to začala zkoušet, že je potřeba doplatit. A dokonce, že to nebude standardní platba, ale asi o cca 80 realů víc. A taky, že pizzař nezaplatil od července. Je to guláš. Brequina, který to šel zaplatit zaplatit, stáhla ale více oproti emailové úmluvě.

Bylo potřeba, aby se potkala L. s La Tiborem, protože do téhle chvíle se neviděli. L. z toho byla krajně nervózní. Nakonec si ti dva padli do oka a bylo. Zabrousili i na téma pizzerky, i když jsem to nechtěl moc rozpitvávat, protože jsem měl strach, že mě LT zmlátí. Již předtím naznačoval, že má na starosti jiné věci a nechce se zabývat pizzerkou, když ji máme na starosti my. Ale nakonec se i tohle téma vstřebalo :)
L. se dokonce zmohla na to, aby o chvíli později zavolala madam, které se platí nájem, jakže to s tím navyšováním bude. Tak jak zjistila, že se s ní baví někdo místní, okamžitě popřela všechnu emailovou korespondenci. Dokonce i že nájem bude v původní výši. No uvidíme, jak to dopadne. V každém případě L. se toho chytla a stará se, což mě těší. Nevěřil jsem, že dokáže vést telefonní hovor na takovéhle úrovni. Říkali jsme si, že musela pracovat někde v call centeru. A nebo, jak říká LT, že každý člověk má v sobě neuvěřitelný potenciál.

Co jsem ještě v naší vlasti, tak už mě tady toho moc nečeká. Vymýšlet něco dopředu se mi ani tak moc nechce. Myslím ohledně pizzerky. Kdo ví jak to bude na místě. Nejspíš uplně jinak než si představuju. Koupit POS terminál(pro neznalé elektronická registrační pokladna), ale jen od lidí, co vidí do byznysu a nebo někde za levno. Po těch pár letech sraček mám pocit, že se mnou někdo pořád musí vyjebávat. Třeba někdy zpátky získám tu důvěru v lidi. Napadají mě tisíce věcí, co by se dalo dělat v BR, ale chci se držet hlavního plánu a makat na něm, když to půjde. Dát do toho všechno, co ve mě ještě zbylo a mít konečně pocit, že ta práce za něco stojí.

Odstěhoval jsem se po 5 letech z Prahy. Bydlím na Moravě v Beskydech v domě rodičů. Zjistil jsem, že stačí dva dny a návrat do Prahy je jako návrat do války. S LT jsme tam pobyli den. Chytal jsem schýzy. Nechtěl jsem jíst. Jen ať už vypadnem. Přežili jsme to oba :) Vypravím se tam nejspíš ještě jednou tak na 3-4 dny za L. a vemu si od ní nějaký bagáže. Zjistil jsem, že i když vezmu do letadla všechno, co jsem chtěl, tak mi zbývá cca 42 kg volné hmotnosti. Prý převezu mouku.

Tady u nás je teď nejlepší období na život. Lufťáci táhli zpátky do Ostravy, takže je zde tak 20 místních rodin. Klid. Neuvěřitelný v porovnání s Prahou. Na baráku je otec, který nikdy moc nemluvil a ani se nikdy se moc neptal. Když jsem mu oznámil, že jedu do BR, tak se na mikrosekundu zamračil, ale začal se o to zajímat až za pár dnů. Začali se zajímat všichni. Teda ti, co to ví. Já nemam moc potřebu se někomu svěřovat. Prostě odjedu a nazdar. Ti, co za to stojí se to dověděli. Zbytek to stejně nezajímá a o předstíraní zájmu taky nemám zájem...

Třeba mi to jednou v té Brazílii nebo kdekoliv dojde o co tu jde. Třeba mi dojde, proč otec nemluví se svojí rodinou a místo toho radši jede na kolo. Možná přijdu na význam života a pochopím kvantovou fyziku. A možná taky ne, ale tím se teď netrápím...