Tak je to tady

Jiz jsem to avizoval. Po dvou letech se loucim. Muzu tady mit takove ty kidy, jak mi to hodne dalo. A v komentarich se objevi kidy: "Good luck, chlape" (ktere se tam od ironiku objevi tak jako tak a dobre mi tak). Zkousim se te preddefinovane hre vyhnout, jak to jde a jde to ztuha. Zkusim to jinde a jinak a chvili to zase pujde. Je to surfovani na vlnach... ze zacatku kazdej jednu chytnem, pak se ale placame na melcine. Je potreba jit chytit jinou. A pokud vlna neprijde, nebo ne takova poradna - narezova, a proud nas jen dotlaci ke brehu, tak ma clovek zas dve volby. Bud se tam placat, nebo se namahat dal a cekat po namaze na dalsi vlnu.

Tenhle blog, stejne jako muj zivot, zacina byt proste monotonni. Navic prestavam vedet, co delam. Napriklad vubec nevim, jestli skutecne beru svet jako misto, o ktery se staram, nebo na nej zvysoka seru. I pokud to nahodou delam, tak to proste neprinasi vysledky. Nevidim, ze by nekdo citil, ze jsem pro nekoho neco udelal, takze mrham energii. Takze je na case se na to vysrat. Coz tady taky ostatne vsem pisu a coz se mi uz v zivote parkrat podarilo, ale energie z te zmeny a z toho opusteni je proste pryc. Clovek z toho opusteni muze zit dlouho, ale po case prestane citit pritomnost a o to tu jde.

Spolu s blogem jsem se rozhodl vykaslat i na specificky online byznys, na kterem jsem delal par let (a o kterem neluvim ani s lidmi, co vedi, co delam). Dam to svemu spolecnikovi a doufam, ze za to nic nedostanu. Nelibi se mi to a uz nechci hamtat prachy, pro ktery nemam vyuziti. To, kolik potrebuju, si vydelam vzdycky - svet se postara. Svet cloveka podrzi. Je trapny si tady chystat tu "maringotku" na stari, kdyz to clovek muze udelat hned. Je to analogie s top manazery, co se v 50ti daji na spravnou cestu a odjedou pomahat detem v Africe. Skutecne: s jistym postavenim a personou, co si clovek vybuduje, je tenhle pristup jen trapna hra. Muj kamos a spolecnik to zatim nevi, tak mi drzte palce. Jeste nez jsme vydelali penize, tak jsme si predstavovali neco hezkyho, na cem budem delat, ale timhle tempem, kdy hlavni je vydelavani prachu skrz lidskou debilitu, to proste nejde. Mam pocit, ze hrozne moc veci drzim za ostatni lidi a jejich lenost a Jezisem se necitim byt. Na druhou stranu citim, jak lidi cim dal vic zranuju a jak to, ze za nekoho neco nesu muze byt docela klidne totalni blud, kterej si namlouvam... a v tom bych rozhodne nebyl prvni ani posledni. Anebo tim blokuju u jinych lidi schopnost se postavit na vlastni nohy. To opravdu nechci.

Boze, vzdyt neni nic jasnejsiho, nez co ma clovek delat. Je neskutecny, ze i clovek, kterej to kdysi v minulosti dal (a skutecne si mozna namlouvam i to), se boji do toho jit znovu. Coz je informace, ktera by snad nekdy nekomu mohla byt k vyuziti. Vam vsem, kdo se nahodou rozhodnete opustit hru. To nekonci. Stanete se silnejsimi a zaroven se naucite si jeste vic lhat, takze ten boj je vzdycky tak absolutni a tezkej, jako opustit osobu, kterou milujete.

Presto neni jine moznosti, nez se vsemu postavit celem. Clovek musi umrit vedome a pripravenej a ne tak, ze zivotem postupne zdegeneruje a drzi si identitu, kdyz ji ma nechat odplout.