Tak je to tady

Jiz jsem to avizoval. Po dvou letech se loucim. Muzu tady mit takove ty kidy, jak mi to hodne dalo. A v komentarich se objevi kidy: "Good luck, chlape" (ktere se tam od ironiku objevi tak jako tak a dobre mi tak). Zkousim se te preddefinovane hre vyhnout, jak to jde a jde to ztuha. Zkusim to jinde a jinak a chvili to zase pujde. Je to surfovani na vlnach... ze zacatku kazdej jednu chytnem, pak se ale placame na melcine. Je potreba jit chytit jinou. A pokud vlna neprijde, nebo ne takova poradna - narezova, a proud nas jen dotlaci ke brehu, tak ma clovek zas dve volby. Bud se tam placat, nebo se namahat dal a cekat po namaze na dalsi vlnu.

Tenhle blog, stejne jako muj zivot, zacina byt proste monotonni. Navic prestavam vedet, co delam. Napriklad vubec nevim, jestli skutecne beru svet jako misto, o ktery se staram, nebo na nej zvysoka seru. I pokud to nahodou delam, tak to proste neprinasi vysledky. Nevidim, ze by nekdo citil, ze jsem pro nekoho neco udelal, takze mrham energii. Takze je na case se na to vysrat. Coz tady taky ostatne vsem pisu a coz se mi uz v zivote parkrat podarilo, ale energie z te zmeny a z toho opusteni je proste pryc. Clovek z toho opusteni muze zit dlouho, ale po case prestane citit pritomnost a o to tu jde.

Spolu s blogem jsem se rozhodl vykaslat i na specificky online byznys, na kterem jsem delal par let (a o kterem neluvim ani s lidmi, co vedi, co delam). Dam to svemu spolecnikovi a doufam, ze za to nic nedostanu. Nelibi se mi to a uz nechci hamtat prachy, pro ktery nemam vyuziti. To, kolik potrebuju, si vydelam vzdycky - svet se postara. Svet cloveka podrzi. Je trapny si tady chystat tu "maringotku" na stari, kdyz to clovek muze udelat hned. Je to analogie s top manazery, co se v 50ti daji na spravnou cestu a odjedou pomahat detem v Africe. Skutecne: s jistym postavenim a personou, co si clovek vybuduje, je tenhle pristup jen trapna hra. Muj kamos a spolecnik to zatim nevi, tak mi drzte palce. Jeste nez jsme vydelali penize, tak jsme si predstavovali neco hezkyho, na cem budem delat, ale timhle tempem, kdy hlavni je vydelavani prachu skrz lidskou debilitu, to proste nejde. Mam pocit, ze hrozne moc veci drzim za ostatni lidi a jejich lenost a Jezisem se necitim byt. Na druhou stranu citim, jak lidi cim dal vic zranuju a jak to, ze za nekoho neco nesu muze byt docela klidne totalni blud, kterej si namlouvam... a v tom bych rozhodne nebyl prvni ani posledni. Anebo tim blokuju u jinych lidi schopnost se postavit na vlastni nohy. To opravdu nechci.

Boze, vzdyt neni nic jasnejsiho, nez co ma clovek delat. Je neskutecny, ze i clovek, kterej to kdysi v minulosti dal (a skutecne si mozna namlouvam i to), se boji do toho jit znovu. Coz je informace, ktera by snad nekdy nekomu mohla byt k vyuziti. Vam vsem, kdo se nahodou rozhodnete opustit hru. To nekonci. Stanete se silnejsimi a zaroven se naucite si jeste vic lhat, takze ten boj je vzdycky tak absolutni a tezkej, jako opustit osobu, kterou milujete.

Presto neni jine moznosti, nez se vsemu postavit celem. Clovek musi umrit vedome a pripravenej a ne tak, ze zivotem postupne zdegeneruje a drzi si identitu, kdyz ji ma nechat odplout.

Karneval

Zacal karneval. Dolu nechodi, pracuju. Ale story, co ke me dojdou, jsou zajimavy.

Prvni den je dedikovan chlapum. A to tim stylem, ze v tehle homofobni zemi, kde nazvat cloveka gayem je povazovano za strasne smesnou troufalost, si vsichni ti heterosexualni chlapi s silikonovymi hrudniky (ano, zde se silikonem vylepsuji i chlapske hrudniky) navlecou minisukne, vycpou prsa a vezmou boticky na tech nejvyssich podpatcich a zacnou si na ulicich osahavat prdelky.

Brazilie a trademarky

Furt premyslim, i vzhledem k domenam, jak moc vazne se tu berou dusevni vlastnictvi. Uz i to co vidim na netu, nejak asociovalo, ze to nehroti, viz bezne pouzivani TM v domenovych jmenech.

A tohle je vrchol... sama brazilska vlada krade obsah :)

Sao Paulo - streetart

Sao Paulo je, jako kterýkoliv jiný brazilský město, plný streetartu. A fakt to nejsou jen malůvky puberťáků a přestárlých puberťáků, kteří ve věčné opozici tvrdí celému světu, že jejich nasranost a syrovost JE uměním. Tady žádná nasranost není. Možná i proto, že streetart i člověk, co ho dělá, je zbytkem světa brán za člověka, který se snaží něco hezkého stvořit. A i proto to hezké je. V Evropě se natírají ploti antigrafiti nátěry a tady jsou sprejeři zváni jak městy tak soukromníky, aby zvelebili ten betonový chaos.

Taková zastávka metro-nadzemky jihovýchodně od centra v Mooca.

 Tamtéž.

Druhá část.

Sloupek rodinného domku v Pinheiros.

Školní družina nebo tak něco.

Opravna aut - výměna oleje.

To už je volnější pojetí streetart. Je to ten hezký funkcionalistický domek, co jsem posledně ukazoval. Majitel si k němu stvořil logo.

Houbičky se tu řeknou gogomelo a mají je všichni rádi.

Pozůstatek nějakého caipirinha happeningu na ulici.

Umění favel je něco mezi amazonským pralesem a vietnamským kýčem.

Nohy, co by koupil i Warhol.

Streetart tvořený časem.

Funkční streetart.

Tahkle fotka je hrozně vtipná, ale musíte trochu znát Brazílii. Je tu na venkově takový zvyk, dávat do oken takové dřevěné figuríny - makety ženských, co jakoby koukají z oken /dost nás děsí/. Brazilcům to připadá asi hezké. V Sao Paulu na ten redneck zvyk reagují tak jak vidíte na fotce níže. Právě kvůli tý vtipnosti se mi Sao líbí. Sao si dělá prdel samo ze sebe i z Brazílie. Tuší o věcech pod povrchem. Zbytek Brazílie, co jsme viděl mi přijde naivní a tím je jaksi unavující. Tahle naivita se ale v Sau vytrácí, aniž by odešla přívětivost.

Takové prostranství v centru.

... které lze přiblížit a místo reklamy na Colu nebo pojištění je tam panáček s krevetou na hlavě.

Nádherný město. Barevný, rozkvetlý a lidský a přitom funkční a inteligentní.

Sao Paulo - atmosféra uliček

Tak sem nahodím zase něco z archivu. Sao a Rio jsou úplně jiný světy. Pohleďte. (Obrázky jsou jako vždy náhledy, takže je lze rozkliknout).

Typickej obrázek SP na začátek. Starý barabizny, nový luxusnější paneláky /ve skutečnosti jsou to cihlobý domy se železobetonovym skeletem jako všude v Brazílii/ a dráty s elektrikou.

Favely v Sao Paulu jsou spíš dřevěné/lepenkové složeniny, než cihlové rychlokvašky.

Zase to náměstíčko ze sna.

Další domek opodál s hezkou atmosférou.

Maj tam nahoře bazén?

Tenhle obrázek je dobrý rozkliknout, pokud chcete vědět kam se vypařil Luca Brazzi z Godfathera a jestli spí s rybama.

Tady začínají obrázky ze čtvrti Pinheiros, což je jedna z top SP čtvrtí a taky bych si uměl představit tam bydlet.

 Je tam plno hospůdek v jednosměrkách jako je tahle.

 Trendy dorazily už i sem.

 Tohle je nádhernej barák.

 Ještě jednou jak z Brna z Masarykovy čtvti.

 Japan style.

 Tohle není švajc, i když tady dokonce už nejsou ani dráty.

Pohled z hotelu v centru na Luzu.

 Další obrázky z šíleného, ale příjemného centra.

 Netypická banka jak z Ria.

 U kostela se chytí wifi, ale řvou tam po sobě ty satanisticko-evangelický modlitby.

Stále centrum.

Tady jiná část centra. Hlavní tepna, něco jako avenida pres. Vargas v Riu. Tedy avenida Paulista. Jak jste si povšimli /možná/ v Sau je plno prostoru, působí to trochu jak v Rotterdamu.

V noci z mostu, kde jsem jako správnej homeless usnul, než mě vzbudil ožrala, že to tam prý je nebezpečný.

Vyhlášený trancový útulek - A Club.

Od Kundery, přes Kalužu, Ahyda až po Ďurička

Včera se mi "do ruky" dostalo něco, co odesílatel označil za dadaistický text. Nejsem si jistý, jestli ten termín ten text popisuje přesně, ale pokud bereme dadaismus jako asociační žvatlání, jímž se na vrch dere podvědomí, tak se odesílatel trefil.

Jedna z nejcharakterističtějších scén Kunderovy Nesmrtelnosti je, když Agnes začne mezi lidmi rozpoznávat prázdná gesta, kterými si lidé zakrývají vlastní prázdnotu, přičemž ta prázdnota se právě kvůli tomu provaluje čím dál víc, až člověka dostane. Kundera již v 60. letech popsal společenskou schizoidnost ve formě přetvářky - masky, kterou si člověk nasazuje před domnělým nebo skutečným ohrožením. (Věřím, že ohrožení je jen domnělé, ale jelikož téměř všichni věří, že je skutečné, tak se to těžko dokazuje. Jít proti falešné realitě obecného ohrožení nelze extenzivní hrubou silou, jak zjišťuju, ale spíše dobře mířeným destruktivním úderem přesně na místo, kde realita nedrží pohromadě.)

Nejcharakterističtějším rysem Kunderova života byla jeho vlastní schizoidnost, vyplývající z toho, že trpí chorobným strachem z přiznání pravdy, kterou přiznal pouze do toho bodu, že vše napsal do svých textů (abych nemachroval, četl jsem jen tu Nesmrtelnost + jsem sledoval Respekt a z toho odvozuju zbytek). Právě proto v tom byl tak dobrý. (Což je i výrok Teddyho z Mementa, na adresu hlavního hrdiny, který úplně jako Kundera popírá realitu tak přesvědčeně, až ji zhmotňuje nejlépe ze všech.)

Zpět k dadaistickému textu. Nemusíte ho číst celý (já to včera skutečně zvládnul, po pár stránkách se to dá). Text je naštěstí pro čtenáře psán fraktálovitě: v každé jeho části je i celek. Vyberte si pár krátkých pasáží, udělejte s nimi 100x CTRL+C CTRL+V, dejte to sežrat a vyblít kocourovi, zhulte se THC a udělejte s vyblité kuličky koláž a máte 100% původní text.

Ve zkratce:
1. Autor je šílenec. [Dokázat, že jeho realita je "mimo" po postmoderně nelze, lze ale najít téměř v každé větě nekonzistence typu: miluji H. protože je úžasná & H. je semetrika nebo byl jsem jí věrný & zkoušel jsem v zármutku všechny možné prostitutky či, což mě dostalo nejvíc nikdy jsem nekradl, protože krást se nemá a společnost pak nefunguje vs. rozhovor s jemu nepříjemným spoluvězněm pokud máš někde těch 50 milionů, tak si to odsedíš a jsi v pohodě (věty nejsou výroky ale parafráze)]
2. Autor je/byl společensky úspěšný, dá se říct "elita" v postmoderním slova smyslu, nebo spíš přesněji člověk s vlivem, byť nepochybně menším, než sám sobě i čtenářům tvrdí (což je jinak v "pořádku", tj. plně v souladu s narcistním archetypem současnosti).
3. Otázka je, jestli dnešní mocenské, intelektuální atd... elity, které určují nebo naopak ztělesňují archetypy, se liší od těch předchozích <=> Stala se snad nadprůměrná míra šílenství vstupenkou do "elit"? <=> Existuje rozdíl mezi Kunderou a Ďuričkem?

Stále víc se přikláním k názoru, že ano. Koneckonců, je to i pozitivnější závěr než ne, protože pak by se nic nedělo, a to přestože dochází k zvýrazňování schizoidních rysů namísto otupování (dadaistický text je zatím asi vrchol toho, co jsem četl a zažil). Je to pořád jedno z ústředních témat tohohle blogu. Kam až zajde schizoidní narcisismus, sebeprezentace a čím dál víc zamotaná lež, která má být sofistikovaná, ale je přesně opačná. Lež je navzdory úsilí čím dál průhlednější. Kunderovi se udavačství dařilo skrývat půl století. Dnes svoje sračky na sebe většina lidí napráská na blogu nebo v autobiografické knížce a pak se strašně diví. Vždyť je to to, co chtějí. Stačí přijmout jen ten fakt, že to člověk vlastně chce, dostává / + samozřejmě vydržet nějaké důsledky, co bolí, jako například destrukci svého doposud patetického života/.

99% lidské činnosti je činnost "neproduktivní", zdá se. Spočívá v tom, že se člověk snaží zadržet prosakující realitu, čehož se děsí, přičemž ji původně sám prosáknout nechal. Hlupáci si nejsou vůbec vědomi toho, že se se to děje a že to sami dělají. Kdo to vidí, tak možná předstírá, že se tím "bavi" a je nad věcí. Později, když pochopí, že se to týká i a především jeho, tak je zděšen a snaží se proti tomu bojovat, případně sám sebe zničit. Nakonec to ovšem dojde, kam má. Gándhího popis změny [ignorance-zesměšnění-boj-vítězství] byl totiž o vnější realitě stejně jako o vnitřní (protože ony jsou jedno).

Takže cože to napsal Denny v diskuzi jednoho blogu a bylo to pak smazáno, přičmž inspiraci pro cenzuru poskytl mindset Fritzlovy manželky a všech nevegetariánů (co oči nevidí, to srdce nebolí)?