Člověk neví dne ani hodiny. Třeba jak dlouho tady bude tenhle blog. Nevím to ani já. Dalo by se říct, že já bych to měl vědět nejvíc, ale je to přesně naopak. Musí to být přesně naopak a právě po přečtení tohohle článku, by to mělo být zase trochu jasnější. Musím teď totiž napsat tenhle článek, protože člověk neví dne ani hodiny... třeba jak dlouho tady bude tenhle blog. Je to poznání, co mi tak nějak vykrystalizovalo v posledních pár měsících. Ačkoliv jsem se jím, jako každý jiný stádní tvor i atom ve vesmíru, řídil odjakživa. [Upozorňuju, že na poznámky typu jestli jsem zase sjetej, reaguju čím dál víc podrážděně. I proto, že nejsem, ale to hlavně proto, že na to není čas, protože pracuju, takže jsem tou prací vlastně sjetej.]
Další upozornění. Tenhle článek je psanej podle toho holograficko-fraktálovýho pravidla, že v každým jeho kousku je i celek. Na to si zvyknete. Po vzoru Larse von Triera, bych to mohl, čistě z praktických důvodů, nazvat třeba Dogma 2012 [a to nikoliv proto, že bych se cítil vůči Larsovi nedoceněn - ale i tuhle poznámku tady můžu psát proto, že se vůči němu nedoceněně cítím - když o tom tak přemýšlím, tak je to vlastně pravda, ale ono je to nakonec dobře; anebo není?]
To, o čem budu psát v tomhle článku a v každém jeho slově, je to, co jde napříč tímhle blogem i napříč životem a světem. Člověk se toho vždycky tak dotkne, zamotá se do toho a pak to tak napůl nechá být a napůl z toho utvoří závěr. Bylo řečeno:
Užívání výrazu dialektika dosáhlo v současné filosofii takové míry zmatku, že je sotva možné podat byť i tu nejobecnější charakteristiku tohoto pojmu. Ve skutečnosti, jsem přesvědčen, je ten termín vcelku jednoduchý, jen se zamotává do sebe, protože zamotaný, chcete-li zavinutý do sebe, je. Jak logicky vysvětlit rozpor? Dostanete se k něčemu alogickému.
Nekecám, tohle bude jednoduchý.
Kdo dává na 10% pozor v občanské nauce, tak tuší, že to měl vymyslet Hegel (což je asi odvážné, pokud připustíme, že je to celé matérie, ze které byl stvořen svět), pak se toho chytil Marx. Pak Freud.
Pak Stern. Jak upozorňuje posledně jmenovaný, zcela v souladu s marxistickou historickou metodou, je potřeba si uvědomit, na čem to celé stojí. Komunizmus, psychoanalýza, přežírání se a zvracení, rozpory, (marné) naděje, sokratovské dialogy, lidská zmatenost vs. lidská znuděnost a prostě všechny tyhle věci, co máme každý v hlavě, ale před ostatníma i před sebou radši děláme, že život, kterej se v základu podobá létajícímu a párajícímu se perskýmu koberci, tak odmítáme vidět. A místo toho tak moc trváme na tom, že ten nádhernej rozpadající se koberec je PVC z fortelný německý fabriky, až z toho života to hnusný PVC fakt děláme, ale to netušíme, že jsme si tam nechali poslední párací očko, za který pochopitelně jednou někdo zatáhne. Zpravidla to udělá ďábel sekundu před smrtí, abychom se s ním z plna hrdla zasmáli a zkusili to znova. (Castaneda říkal - uniknout Orlovi a myslel tím, zatáhnout za to očko sami a užít si to. A totéž má být i konec reinkarnací.)
No možná tohle nebude až tak jednoduchej článek. Možná se mi vůbec nepoved. Možná jsou na tohle prostě lepší ženský a taky jsem poprvý pořádně pochopil, o co jde, když jsem četl knížku od ženský. Těhotná panna se jmenuje, už jsem ji tu zmiňoval.
Autorka v ní vysvětluje princip. Naprosto univerzální princip: dialektiku. Vysvětluje ho na něčem banálním, na bulimicko-anorektickém přežírání se jiných ženských. Dokud se bude třeba anorexie brát jako snaha retardovaných holčiček, co chtějí vypadat jako modelky, tak jsme retardovaní my. Dokud budeme skutečně věřit, že tlustí lidé si myslí, že tloušťka je hezká, tak jsme stále retardováni. Tihle lidé vědí úplně nejlíp o co tu jde, ale nasedli na vagón, kterej se slušně rozjel z kopce.
Neboli jak je řečeno v té knize například o tloušťce... 200kg vážící slečna ví, že je odporná, ale stále jí ten odpor nepřijde tak hrůzný, jako představa, že ty dva metráky tuku, které ji chrání před světem nebo dotykem reality nebo chlapa, NEMÁ. To je celé. Logicky vysvětlený rozpor. Aplikujte na cokoliv a funguje to. Freud to udělal se sexem (viz ten Sternův článek), kdy prostě lidi museli ženskou obléct, aby ji mohli zprznit/aby se mohla nechat zprznit, a vytvořit si tabu, aby je mohli porušit. Proč? Z nějakého důvodu jsme prostě opustili přítomnost a začali se motat v těchhle hrách, jak říká Stern. No, není jisté, jestli tyhle hry tu nejsou odjakživa... jestli tyhle hry nesjou náhodou vesmír a Bůh, což jsou právě moje soukromé šílené vize a Boha takhle vidím. Jako rozpolceného magora, co se půlku času tlemí a půlku zmítá v děsu. Jednoduše: to že jsme dialektičtí tvorové můžeme a musíme jen přijmout, jinak ten kruh roztáčíme čím dál rychleji. Nenávidíme a milujeme stejné věci a nenaděláme s tím ZHOLA nic. Jediný smysl má hrát tu hru a možná poočku pátrat po tom proč to všechno.
Ta Žižekova třetí neexistující cesta, Sternova nová levice a Greerova postapokalyptická společnost, by si prostě dialektiky měla být vědoma natolik, že by s ní žila a konala s ohledem na ní v každé sekundě. Zatím se nic takového neděje. Poslední hodně vtipná záležitost je vojenský převrat v Egyptě, který jakožto stále se opakující falešnou spásu prožívali nejen nebozí Egypťani, ale i celý tupý svět, který přeci jen měl teoreticky větší odstup.
Takhle už to prostě dál nejde. Ještě odcituju Sterna, protože je mi jasný, že ho přečte tak jeden člověk a přitom ten článek je geniální (opravdu jsem ho dočetl i já?).
Nevíme, co to přesně může znamenat. Bylo by výsměchem představovat si na základě toho nějaké supermarkety bez cenovek. Jde o něco jiného. Cenovky možná nebudou smeteny, možná ani cena ne. Znamená to jen, že z ceny bude odčerpáno posvátno a člověk bude vůči tomu, co cenu má, svobodný - bude mít tedy i svobodu kategorii ceny přijmout. Nebude však možno mu ji vnutit, neboť už ji nebude možno opřít o nevědomé kouzlo.
Posvátna nemůže být podle mě zbaven jen kapitalizmus a peníze, nebo jak tedy nazývat to, v čem žijeme. Posvátna se musí zbavit například i pravda, naděje, spása, sex, prestiž atd. Teprve až se tohle všechno zničí a to nikoliv negací, ale právě tím, že se budeme v penězích topit a pravdu na sebe řvát při šíleném orgasmu, až budeme vidět, že na tom všem skutečně není víc ani míň než na kamínku, co spadnul do vody, tak tehdy přijde skutečné nadposvátno. A možná nás znudí natolik, že zas začnem blbout.
Ať žije cyklický svět.
Užijte si jaro.
A blog, dokud tu je.
