Sny vědomí, CIA, LSD a revolta 60. let, B. Shlain, M.A. Lee

Už dlouho tu nebyla recenze, ale mám jich v hlavě hrozně moc, tak už to sem musím začít psát. Pokud jste na blogu noví, tak to klidně ignorujte. Nejde o knihy nebo filmy týkající se Brazílie, ale je to o naší západní kultuře. Jak jsem řekl, mám toho moc, takže nebudu chodit moc hluboko a proto jsem si vybral jednu faktografickou knížku, kterou jsem teď četl snad po patnácti letech. Možná to nebude zajímavé ani pro pravidelné filozofické čtenáře blogu, protože anii mezi nimi není mnoho psychonautů.

Tahle knížka, v anglickém vydání zde (v česku se snad dá taky sehnat), je něco jako suchopárný knižní Strach a hnus v Las Vegas. Postrádá sice smyšlený děj, ale to co se v 60. letech dělo nemá chybu samo o sobě.

To, co začlo jako výzkum armádní služby a CIA se zvrhlo v šílenství, které mělo hippies jen na povrchu. V knížce se můžeme dočíst, že první generace psychedelických feťáků nebyli profesoři a jejich žáci v 60. letech, ale agenti a jejich nic netušící oběti v 50. letech, kteří psychedelickému kouzlu propadli úplně stejně. Za celou drogovou scénou prostě stojí americký establishment a nemusíme zrovna hledat teorie o tom, jak za ním stojí materiálně skrz podporu vybraných narkomafií. US mainstream vytvořil i ideový základ pro revoltu 60. let a to mi přijde jako jeden z největších paradoxů světa. Na druhou stranu, když se podíváme, jak celá ta revoluce dopadla, tak se nebízí otázka, jestli to není právě kvůli její genezi.

Druhá pozoruhodná záležitost jsou osobní prožitky zúčastněných, které jsou popsány nesmírně vyváženě. Totiž tak, jak se na zkušené požívače tripů sluší a patří. Děs a krása v jednom balíčku, dalo by se říci. Kniha je přehledem toho, jak na onen děs a krásu reagovaly různé názorové proudy. Timthy Leary se rozhodl všechny spasit v americkém televizním stylu. Beatnici se cítili ohroženi (úžasný popis tripů A. Ginsberga, který v nich 20. let hledal krásu a našel ji až v okamžiku, kdy její hledání po šíolených depresích vzdal trochu připomíná momentální motto tohohle blogu). Weathermani a jiné skupinky spřádaly politické revoluce. Veselí šprýmaři jezdili autobusem skrz USA a nebrali nic vážně. Charles Manson jezdil autobusem skrz USA s hromadou kurviček, a bral všechno tak vážně, že nakonec vidličkou-do-břicha zavraždil těhotnou manželku režiséra Polanského (který má teď na krku US establishment za "znásilnění" jisté 13ky, co už je pomalu v důchodu). A hippies hlásali lásku a celé se jim to rozpadalo pod rukama a přidávali se k ostatním skupinám.

Prostě obraz 60. let je pro mě tahle kniha. Nevím, nezažil jsem je, ale z textu je cítit jakási pravdivost, kdy nikdo nikomu neubírá ani nepřidává. To se týče nejen lidí a hnutí, ale i konkrétních drog.

Na celé věci je fascinující to, že jsem knihu jako teenager četl. Text je pořád stejný. Ale jeho interpretace je naprosto jiná. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem si tehdy z knížky musel vybrat jen to, co se mi hodilo do krámu a jako každý jiný hlupák vzal tripa přes-to-všechno jako pilulku k rychlé spáse. Je to šílené, protože před podobným ohýbáním reality kniha varuje třeba na příkladu zmíněného Ginsberga, ale i mnoha dalších. U drog nelze rozlišovat na špatné x dobré. Boží x pekelné. Pravděpodobně ani na užitečné x neužitečné. (IMHO to nelze ani u života, ale tam to bohužel nejde hned poznat). Jakmile člověk na tripu udělá rozhodnutí, že se k něčemu přimkne, něco začne prosazovat atd., tak je okamžitě stržen na druhou stranu a svůj konstrukt - pevný bod (krásu, božství, lásku, násilí...) začne ztrácet. A to je celé psychedelické poznání. Teď co s tím?