R. D. Laing - Rozdělené self (část 1.)

Konečně se, i pod tíhou komentářů zde na blogu, dostávám k onomu záhadnému Laingovi. Opravdu si nemyslím, že je nutné zde opakovat věci, co se můžete dočíst jinde. Zejména zde podle mě není nutné opakovat věci, co se můžete dočíst v Laingovi nebo jiných knihách, o kterých zde budu psát. Co se obsahu recenzovaných knih či filmů týče, hodlám ho zde zmiňovat jen proto, aby i čtenář, který bude k vlastní škodě líný a zmíněné dílo neshlédne, rozuměl textu, který píšu na blog. Nemá smysl si tu hrát na univerzitu, kde si má někdo nastudovat literaturu, protože už i na to se zvysoka kašle. Chápu, že lidi, co jdou číst blog, si sem jdou spíš odpočinout. Poslední, co dnes člověk chce je být do něčeho nucen. Rozdvojím tedy sám sebe hned několikrát a budu psát ty recenze a úvodníky do knih, a zároveň jako byste je znali, je s vámi budu i připomínkovat. Přičemž když píšu úvodní text, tak můžu mluvit akorát tak sám se sebou a imaginárními osobami ve své hlavě, přičemž ty osoby se patrně skrývají za vašimi anonymními nicky.

V minulých dílech blogu jste se mohli dočíst, že poslední cesta z Brazílie byla střet se stárnoucím profesorem Lynchem, který právě Lainga překládal do španělštiny. Na té cestě jsem chtěl psát tuhle recenzi, ale místo toho jsem si s ním povídal a zjistil, že ačkoliv on Lainga zná lépe než kdokoliv a Laing popisuje jeho životní situace, tak profesor stále podléhá iluzi, že to, o čem učí, se jeho samého netýká. Jenže ono se ho to týká a dostihuje jej to. Po přečtení Rozděleného self se mi v hlavě zhmotnilo něco, co tam tak povlávalo neřečeno už dlouho. Laing se totiž týká všech - minimálně těch v západní společnosti.

Laing se zabývá schizoidní a schizofrenní osobou. Schizoidní je osoba rozdělená. Někdo, kdo rozlišuje a dělí sám sebe v různých úhlech. Nejčastější bývá rozdělení na "masku" a "skutečné já". Masku Laing označuje také termínem falešné self. Definici schizofrenika jsem dosud nenašel, ale domnívám se, že jde o schizoida, který překročí hranici "kontroly". Hlava patrně funguje tak, že jistou dlouhou dobu člověk dokáže hrát onu důmyslnou hru na falešné a pravé self a proces je, zdá se, kontrolován. Pak ale dochází k bodu zlomu, který může být jak okamžik, tak i postupný proces úpadku, kdy člověk kontrolu ztratí a rozpadá se něco jako gnostické mozkové nadcentrum, které říká, čím člověk je v jakém okamžiku - zda falešný či pravý (toto je moje idea ne Laingova).

Laing psal knihu před půlstoletím. Je označován za pokrokového, neboť schizoidnost jakoby nepokládá
za nemoc. Je to prostě jiný program mozku než "normalita". Schizoidnost vzniká ve stavu ohrožení. Schizoidní jsou typicky například vězni v koncentráku. Lidé si často kladou dotazy, jak je možné něco takového přežít. Odpověď je - realtivně snadno, ale za cenu ztráty své celistvosti. Ty hnusy, co se dějí člověku, nebo které člověk sám dělá, nedělá a nezažívá jeho pravé self, ale jeho falešné self.

V tomto ohledu je zajímavá odbočka zpět ke Slavoji Žižekovi a jeho studii koncentráků. Žižek popisuje ono rozdělění mysli, ale přichází s myšlenkou toho, že nejen mysl se dělí sama, pokud je ohrožena, ale i sami věznitelé působí na dělení mysli. Žižek dokonce rozlišuje německé a sovětské věznitele s tím, že němečtí vynutí ono rozdělení s pověstným skopčáckým chladem, zatímco Sověti se do toho pustí s Orwellovskou vášní a sadismus si otevřeně užijí. Aneb kultura ovlivňuje i styl našeho rozpadu. Žižekův poznatek není jen intelektuálská hříčka. Naznačuje, že self se může dělit jak z pocitu vnitřního ohrožení, tak i z vnějších popudů.

Žižekův postřeh je důležitý. Existuje totiž nejen vnitřní tlak na rozdělění self, které se domnívá, že je ohroženo. Druhý tlak je tlak vnějšího okolí, které již rozdělené je. Bachaři z technických civilizací jako je Německo nebo Sovětský svaz totiž byli schizoidní a předávali to dál. Komu jinému než mystickému či přírodnímu národu, jako jsou Židé resp. Cikáni, kteří mají to, co schizoid nemá a proto ho nesnáší?

Tlak bachaře na mukla je silný, mukl je na bachaři životně závislý. Jediná silnější závislost na světě je asi mezi rodiči resp. matkou a dítětem. Ne nadarmo se Laing a psychiatři zabývají dětstvím, kdy schizoidnost patrně začíná. Jednak přenosem ze starší generace a jednak i pocitem ohrožení zrovna vzniklého self dítěte kvůli disharmonii nebo lžím v rodině. Bible i Stephenskon ve Sněhu říkají, že tenhle průser začal někde v době Babylonu.

Ať je to jak chce, schizoidnost bude problém starý, šířící se patrně jako strangelet vesmírem. Laing před  lety psal, že jsou lidé normální a lidé schizoidní, přičemž jedny nevyvyšoval nad druhé. Psal, že i normální člověk si občas nasadí masku, že "občas" je v normě, že to vlastně ani jinak nejde. A právě tohle je slabý okamžik Laingovy knihy, protože jeho normální člověk se může chovat schizoidně a schizoid má také oblasti, kde ukazuje své pravé self. Nežil jsem v době těsně po válce, takže nevím, jak moc se věci změnily, ale domnívám se, že až tak moc ne. Schizoidní tendence se možná posílily. Historická debata o míře schizoidnosti v 50tých letech už pro nás beztak nemá smysl. Ale závěr je potřeba udělat následující.

Schizoidní jsme všichni. A umíráme obvykle jako schizofrenici. Většina z nás si toho přesto ani nevšimne. Proto bude dobré se někdy jindy věnovat studii schizoidních a schizofrenních osob, neboť jsou to studie o nás. Jediný rozdíl mezi námi a chovanci ústavů je ten, že oni to uviděli a zabalili, nechali se zavřít, nepracují, neplatí daně a my v nich vidíme svůj vlastní tragický odraz, tak se o ně staráme, resp. je nencháme zemřít, přestože nikdy neuděláme to, po čem oni touží. Aby je někdo skutečně viděl (vidět = milovat). Což je ale touha všech lidských bytostí, v tomto světě samozřejmě tragicky nenaplněná.

V dalších částech se tedy podíváme na Laingovy studie schizoidů a schizofreniků a podíváme se tím sami na sebe. Náš cíl má být vše vidět a nezabalit. To je celé.