Ekvador a Julian Assange

Tak Ekvador nabidl azyl majiteli medialne protezovanych wikileaks. Udelalo mi to strasnou radost.

Jasne, nikdo nic nevi. Assange muze byt nastrcena figurka USA, perverzni nasilnik nebo ufon. To neni dulezite. Dulezite je, ze Ekvador vi predpokladam uplne kulove, krome toho, ze timhle hodne namichnou Americany a ze se snazi chranit svobodu (a to i navzdory tomu, ze ji treba Assange realne vubec neprinasi).

Mam radost, ze ziju v jihoamerickem bloku, kterej se asi opravdu stava casti sveta, v niz lze nejlepe dychat. Obcas s T. vtipkujeme, ze svobodny internet bude existovat ve favelach, kde mistni bossove prijdou na to, ze necenzurovane informace jsou cennejsi nez levne drogy a stanou se z nich webmasteri. I kdyby brazilska vlada chtela jit do ustupku nebo prodavani svobody nekdy v budoucnu, tak favely jsou staty ve state, takze by data ve favelach byly v dvojitem bezpeci.

Utopie nebo Pareto optimum?

Ekonomicky upadek

Pred nejakym casem byl tenhle blog ladenej hodne pesimisticky, co se ekonomiky tyce. Clanku na tohle tema zde bude ubyvat, protoze neprinaseji uz nic noveho. Muzete si o tom precist zde, nebo i na idnes. Povsimneme si prosim te zmeny nalad, ktera prisla po par mesicich.

Totiz jestli pred rokem 2008 to vypadalo, ze konec kapitalizmu, jak ho zname, prijde s koncem Vesmiru, tak dneska uz prakticky vsichni vi, ze se tanci na Titaniku.

Je jedno, ze z toho asi vetsina lidi zarve podstatne driv, nez se ocekavalo. Zrodi se novi bojovnici, byt treba s asijskou DNA. To jedine, co proste opravdu stoji za povsimnuti, je rigidni lidska psychika, ktera neveri, ze se muze zmenit jak ona, tak i vnimani sveta. Kdyz pak ona zmena nastane, tak je psychika stale na povrchu rigidni a snazi se opet neceho chytit, byt v pozadi/nevedomi, jsou z toho silene tlaky, ktere zde na cestach Ceskem pocituju.

Dějiny Brazílie

Čtu teď knížku Dějiny Brazílie. Je dobře napsaná. A je šílené, že ty věci, co se tam zavedly kdysi ńa  začátku, se prostě ve specificky brazilském provedení opakují stále dokola, přestože za 500 let svět jakoby se změnil, anebo spíš v pojetí našeho lineárního času by se měl změnit.

Prostě čas je cyklický. Co bylo, přijde znovu. Líný národ, kde cena života je malá, avšak život je třeba prožít a vždycky nějak dopadne bude stejný, stejně jako český národ, který je předurčen k tomu se vždy klanět Němcům, Rusům nebo Američanům a přežije improvizací s minimem zdrojů. Země, která umožnila nespokojeným imigrantům nalézat klid, bohatství i Boha, taková bude stále, byť propriety se budou měnit.

V knize je hodně zajímavých věcí, třeba o dobách, kdy spolu v Brazílii zápasili Holanďani s Portugalci v 16.-17. století. Holandský přístup byl kalvinismus. Tvrdá práce, korzáři byli kótováni na burze. Holandské výboje byly kalkulem ROI. Portugalci naproti tomu byli poloviční černoši. Líní, nedůslední a s chybami. Neměli v úmyslu Brazílii vytěžit, ale měla to být država na nekonečno a regulérní část Portugalska. A právě tehle paradox prý způsobil, že černoši a indiálni měli radši Portugalce a pomáhali jim proti Holanďanům. Proto je dnes Brazílie portugalská a ne holandská. I proto se možná nakonec nějak neuvěřitelně budou radovat země PIGS a skopčáci spláčou.

Z celé knížky je nevíc fascinující jedna věc. Portugalsko v době svého rozkvětu byla země, co dobývala Brazílii. Měla kolinie v Africe. Snažila se o Indočínu. Všechno to byly výpravy mentálně srovnatelné asi tak jako dnes těžba platiny na Marsu a kontakt s cizími civilizacemi. Ponoření se do světa s naprostou důvěrou (v Boha samozřejmě), a ten se jim odměnil. Fascinují mě příběhy prvních bělochů v Americe, kteří utekli z lodí a zamíchali se mezi Indiány, aby jim patrně jejich přirozená inteligence dovolila vládnout po pár let tak intenzivních, že si to prostě neumíme představit - aby pak byli třeba snědeni konkurenčním kmenem nebo anakondou (což je ale úplně nedůležité, přestože právě tahle malichernost nás Evropany tak strašně děsí).

A teď ta nejvíc fascinující informace. Portugalsko v té době, kdy mělo ohromné državy na 3 jiných kontinentech, mělo 1 300 000 (MILIONTRISTATISIC)obyvatel a vzhledem k tehdejšímu využívání energií a vědeckotechnickému ne-rozvoji z nich většina musela vykonávat práce, které za nás umějí dělat stroje. Neviděl jsem větší důkaz o úpadku ducha naší doby.

Náchodsko

Tady s tou zemí fakt není něco v pořádku. Každou noc se mi zdá, že už tu nejsem a že jsem v Brazílii, občas prý ze spaní i řvu. Nasraní lidi; lidi, co se ničí; lidi, co se litujou; lidi, co to zabalili; lidi, co dělají číšníky a když jim dáte dýško, tak vám oznámí, ať už vypadnete, neboť "taky chtějí jít domů".  Je tu pár oáz klidu, ale i ty asi upadají. Jakej rozdíl oproti Brazílii, kde jsou lidi asi stále o fous chudší, ale všichni v pohodě, země tam na rozdíl od Evropy voní (jak mi řekl Alexandro, taxikář od nás z městečka, který příležitostně v Německu učí bojová umění). V Brazílii se staví ve velkém, jen po tom létě teď, co jsem byl v Česku se u nás v maloměstě objevila nová industriální zóna a už tam rostou obří sklady. Dál se začala stavět nová nemocnice a škola. Jen mimochodem se kolem objevily úplně nové silnice a do pár měsíců bude dokončená asfaltka k mému domu.

Ostravu teď psychicky živila obskurní soutěž o město kultury 2015, kterou samozřejmě prohrála a tím ego Ostravanů dostalo finální ránu, neb teď je jasné, že tu už nikdy nic nebude a proto asi taky nebude. Přesto ta naděje z té soutěže zde vykřesala jakési přechodné očekávání, že rozpad by se mohl zastavit. Takové očekávání se ve většině koutů Česka nedostavuje už dlouho. Třeba takové Náchodsko.

Kromě hezké přírody to tam vypadá jak v mozku katatonika. Výpadovka na Polsko s opuštěnými krámy, nasraní lidé v centru, jenž se léty nemění a zůstává v takovém tom nevkusu 90tých let. V Bille jsem tam potkal maminku s děckem, dítě si tam vzalo z regálu housku a matka na něj řve: "a máš na to peníze?!". U doktorky čekací doba tři hodiny, přičemž v čekárně plno lidí smrdí a narušují mi osobní prostor (brazilský výraz pro smradlavou osobu je banho tcheco, tj. česká koupel). Jedna story za druhou, stále tentýž pocit.

Když jsem se vydal do ještě odlehlejších koutů, cestou podél rozpadlých fabrik, tak mi došlo, proč byla moje bývalá přítelkyně nešťastná ze svého rodiště s přiléhavým jménem Police nad Metují, složila na jeho "oslavu" báseň Police, palice, makovice... [dál už nevím, vše upadá pozn. aut.]. Ten kraj je hezký, ale prostě zcela beznadějný. Pár lidí jsem odtama poznal a všichni jsou zavřeni ve své vlastní hlavě, ve svých interpretacích. Podobně jako si A. Jirásek vybásnil naši historii, tak i oni žijí ve smutných světech vlastních předsudků, které nezruší ani chudoba. Mimochodem ne náhodou Jirásek pochází také z Náchodska.

Pamatuju si jak jeden člověk z Police chodil do své oblíbené hospody a občas tam ukradl slánku a pepřenku (i když ji nepotřeboval). Jeho žena zase ráno často zvracela, když měla jít do krámu prodávat za minimální mzdu, přestože pak celý den vydržela být na místní kraj až nepřiměřeně žoviální a dost lidí jí to, myslím, závidělo. Mladí se tedy sejdou navečer zhulit ve "Véčku", staří zhulí celou obec tím, že si zatopí PETkou naplněnou pilinami ochucenýma vyjetým olejem. Tímto se zničí to jediné, co tam mají - čerstvý vzduch a vše je vlastně jak má být.

Pokud to berete jako tip na masochisticko-nostalgický výlet, tak nezapomeňte na Broumov. O něm i v Polici říkají, že tam jsou lidé divní. Je za kopcem a tak nějak jakoby patřil k Polsku. Když jsem se zeptal paní, kudy se tam jde k proslavenému klášteru, tak mi ta místní asi 60letá dáma řekla, že neví... že tam ještě nebyla. A proč je Broumov divný? No, jistý chlapík, právě ten, co kradl slánky a pepřenky, tam kdysi jel cosi spravovat. Odložil si tam vrtačku a odešel na pivo. Když se vrátil, tak mu z té vrtačku někdo uříznul kabel, ale Narexku tam nechal.

Tohle je dost nepochopitelné i pro Pražáka nebo Brňáka. Brazilcům to říkat nebudu, je to jako ukázat malému děcku, že Ježíšek není. Brazilci ho pořád mají, prý ho teď v Riu opravili. Symboly nejsou náhoda. Například to, že ten Ježíš s rozpřaženýma rukama kouká směrem na Evropu přímo nad zátokou, kam po staletí připlouvali emigranti.

Inception

Nolan je režisér, který natočil Memento. Podle mě nejlepší film všech dob a určitě se o něm taky někdy zmíním. Ale i ostatní filmy, co natočil, mají co říct. Líbilo se mi od něj všechno, ale podotýkám, že koukat na Batmana jsem se zatím neodvážil. Nolan, jako každý druhý, má jedno životní téma a to souvisí i s tím, o čem se zde na blogu diskutuje. Jde mu o mozek, o křehké vědomí, o naše lži, kterými se ničíme a dáváme si falešné naděje, o kterých víme, že nebudou fungovat a že si jen strašně draho kupujeme čas, po jehož uplynutí budeme ve stejném místě, ale s menším množstvím energie.

Inception jako předpoklad bere to, co už snad dochází čím dál většímu počtu lidí. Totiž že uvnitř naší hlavy, která se naoko tváří na světě nezávislá a schopná činit autonomní rozhodnutí, jsou obvykle skryta traumata a strachy, díky nimž je vlastně rozhodnuto, jak se v určité situaci budeme rozhodovat, přestože si to na sebe zahrajeme skrz onu nezávislost.

Film se odehrává v budoucnosti, kdy je možné vstupovat do snů. Hlavní hrdina je hacker, co krade informace z hlav, ale tentokrát dostane speciální zakázku. Do hlavy určitou informaci dostat, resp. ji změnit. Jde právě o tu informaci, které František říká "základní rovnice". Jde o odstranění jistého traumatu, aby se jeho nositel v určité situaci zachoval jinak, než by se zachoval s tím traumatem v hlavě. Mimochodem je to právě to, co máme udělat i my, ale sami za sebe. Tak jak o tom píše Jung, Preece, Laing, Castaneda a prakticky všichni, kdož zde na blogu byli zmíněni.

Nolan je génius, kterému když nařídí, že ve filmu musí být stupidní akční scény z Ramba, tak je tam nacpe a ty směšné situace nevypadají směšně, protože jsou ve snu a tam se takové věci dějí. Což je samozřejmě detail, promakané mívá všechno. Na Memento jsem se musel dívat 10x, abych zachytil čtvrtvteřinový záběr na tetování 5 sekund před koncem filmu, aby byla potvrzena hypotéza, že všechno je jinak. Inception jsem viděl jednou a jsou tam věci, které nesedí, takže předpokládám, že budou návodem k překvapení.

To ale nevadí, počkám si. Jednak teď nemám čas koukat na to znovu a jednak mi ten film, který se odehrává ve vzájemně vnořených snech, udělal s hlavou to, že se mi bezprostředně po něm zdálo, že jsem v Brazílii a zdá se mi, že jsem odletěl do Česka. Neboli vše, co se teď od mého posledního příletu děje, je prý sen. Takže mě nestačí jen "moje" překrývání. Prostě chodím tady po republice a zírám na krásné podzimní stromy, jako například na náměstí v Rychnově nad Kněžnou a říkám si, že je to proto, že jsem v Brazílii a ty stromy si vysnívám, protože se mi po nich asi stýská.

Opět se tu nabízí srovnání s 10 let starým ExistenZ a stejně jako u Mr. Nobody vs. Lola běží o život se za dekádu let událo mnohé. ExistenZ byla jen pochopitelná a děsivá hříčka, která končí v pekle. Pokud je závěr Inception takový, že klasicky nevíme v jaké že jsme realitě (a to zatím nevím - možná Nolan nějakou indicií opravdu potvrdí, že realita filmu je falešný sen), tak je to jedno, což už před 20 lety bylo v Total Recall na motivy P.K. Dicka. I v ráji, i v pekle, i mezi tím je prostě potřeba dělat věci správně. Tím je především míněno neodcházet dobrovolně do reality falešné, tak jako kdysi odešel hlavní hrdina Inception do vlastní snové země. Pravdu možná nelze poznat, ale cynicky (si) lhát nelze. Jakmile si člověk začne lhát, místo toho, aby své lži odhaloval, tak je to konečná, čímž se Nolan opět vrací k tématu z Mementa.

Nemalinova bublina

V docela silenem tempu jsem skoro behem 24 hodin projel z Ostravy pres Brno a Prahu do Nachoda, kdyz zastaveni v Hradci jsem radsi nechal byt. Skoro ted nespim, no neni to uplne dovolena.

V Praze jsem se uplnou nahodou setkal s jednim novinarem, ktery po me chtel nejake informace (nikoliv o Brazilii). Na setkani jsem prisel pozde, holt okoli se do nasich zvyku zapisuje a po zkusenostech z Brazilie uz hodinku sem tam moc nevnimam. Asi bych zas mel zacit. O tom to je ten trenink mozku, zvladat toho proste vic. Jeste jednou se tu tedy omlouvam.

Kratke setkani jsme si vcelku uzil, nebot jsem se taky neco dozvedel a informace jsou to jedine, co ma hodnotu. Z toho zajimaveho vyberu nejen typicky prazskou domnenku, ze kdyz uz se nekdo odstehuje z Prahy do Brna, tak nejaka Brazilie pak preci neni problem. No, ono to totiz mozna je pravda. Nejdulezitejsi je ten prvni krok.

Dosli jsme i na neco mene humorneho. Pan novinar musel zkratit sezeni, ze pry musi jeste zpracovat clanek o Chucku Norrisovi, ktereho si ted do reklamni kampane zapracoval Oskar nebo kdo. Tak jsem se zeptal, proc vlastne noviny delaji tyhle reklamni kampane zadarmo. A taky jestli jim za to plati. Tak pry skutecne tyhle PR clanky v novinach jsou delany bezplatne. Proste staci, kdyz se na to video na youtube podiva milion lidi a zacne se nabalovat snehova koule i v tisku.

Jestli ten svet fakt funguje takhle debilne, jestli opravdu neni kudy kam a novinari "musi" plytvat svym mladym talentem a presvedcenim na tohle, tak jedina sance je opravdu dukladny exit, protoze vyse popsanym zpusobem stahuje spolecnost do sracek uplne vsechny. Bublinovy svet, kde se pise o tom, o cem se hodne pise; posloucha se to, co se hodne posloucha; kouka se na to, na co se hodne kouka; a premyslet o nejake vnitrni hodnote si clovek uz nedovoli, prave proto, ze nikdo nepremysli... tak tenhle svet je proste nezajimavy a jeho zajimavost si proste nalhat nelze.

R. D. Laing - Rozdělené self (část 1.)

Konečně se, i pod tíhou komentářů zde na blogu, dostávám k onomu záhadnému Laingovi. Opravdu si nemyslím, že je nutné zde opakovat věci, co se můžete dočíst jinde. Zejména zde podle mě není nutné opakovat věci, co se můžete dočíst v Laingovi nebo jiných knihách, o kterých zde budu psát. Co se obsahu recenzovaných knih či filmů týče, hodlám ho zde zmiňovat jen proto, aby i čtenář, který bude k vlastní škodě líný a zmíněné dílo neshlédne, rozuměl textu, který píšu na blog. Nemá smysl si tu hrát na univerzitu, kde si má někdo nastudovat literaturu, protože už i na to se zvysoka kašle. Chápu, že lidi, co jdou číst blog, si sem jdou spíš odpočinout. Poslední, co dnes člověk chce je být do něčeho nucen. Rozdvojím tedy sám sebe hned několikrát a budu psát ty recenze a úvodníky do knih, a zároveň jako byste je znali, je s vámi budu i připomínkovat. Přičemž když píšu úvodní text, tak můžu mluvit akorát tak sám se sebou a imaginárními osobami ve své hlavě, přičemž ty osoby se patrně skrývají za vašimi anonymními nicky.

V minulých dílech blogu jste se mohli dočíst, že poslední cesta z Brazílie byla střet se stárnoucím profesorem Lynchem, který právě Lainga překládal do španělštiny. Na té cestě jsem chtěl psát tuhle recenzi, ale místo toho jsem si s ním povídal a zjistil, že ačkoliv on Lainga zná lépe než kdokoliv a Laing popisuje jeho životní situace, tak profesor stále podléhá iluzi, že to, o čem učí, se jeho samého netýká. Jenže ono se ho to týká a dostihuje jej to. Po přečtení Rozděleného self se mi v hlavě zhmotnilo něco, co tam tak povlávalo neřečeno už dlouho. Laing se totiž týká všech - minimálně těch v západní společnosti.

Laing se zabývá schizoidní a schizofrenní osobou. Schizoidní je osoba rozdělená. Někdo, kdo rozlišuje a dělí sám sebe v různých úhlech. Nejčastější bývá rozdělení na "masku" a "skutečné já". Masku Laing označuje také termínem falešné self. Definici schizofrenika jsem dosud nenašel, ale domnívám se, že jde o schizoida, který překročí hranici "kontroly". Hlava patrně funguje tak, že jistou dlouhou dobu člověk dokáže hrát onu důmyslnou hru na falešné a pravé self a proces je, zdá se, kontrolován. Pak ale dochází k bodu zlomu, který může být jak okamžik, tak i postupný proces úpadku, kdy člověk kontrolu ztratí a rozpadá se něco jako gnostické mozkové nadcentrum, které říká, čím člověk je v jakém okamžiku - zda falešný či pravý (toto je moje idea ne Laingova).

Laing psal knihu před půlstoletím. Je označován za pokrokového, neboť schizoidnost jakoby nepokládá
za nemoc. Je to prostě jiný program mozku než "normalita". Schizoidnost vzniká ve stavu ohrožení. Schizoidní jsou typicky například vězni v koncentráku. Lidé si často kladou dotazy, jak je možné něco takového přežít. Odpověď je - realtivně snadno, ale za cenu ztráty své celistvosti. Ty hnusy, co se dějí člověku, nebo které člověk sám dělá, nedělá a nezažívá jeho pravé self, ale jeho falešné self.

V tomto ohledu je zajímavá odbočka zpět ke Slavoji Žižekovi a jeho studii koncentráků. Žižek popisuje ono rozdělění mysli, ale přichází s myšlenkou toho, že nejen mysl se dělí sama, pokud je ohrožena, ale i sami věznitelé působí na dělení mysli. Žižek dokonce rozlišuje německé a sovětské věznitele s tím, že němečtí vynutí ono rozdělení s pověstným skopčáckým chladem, zatímco Sověti se do toho pustí s Orwellovskou vášní a sadismus si otevřeně užijí. Aneb kultura ovlivňuje i styl našeho rozpadu. Žižekův poznatek není jen intelektuálská hříčka. Naznačuje, že self se může dělit jak z pocitu vnitřního ohrožení, tak i z vnějších popudů.

Žižekův postřeh je důležitý. Existuje totiž nejen vnitřní tlak na rozdělění self, které se domnívá, že je ohroženo. Druhý tlak je tlak vnějšího okolí, které již rozdělené je. Bachaři z technických civilizací jako je Německo nebo Sovětský svaz totiž byli schizoidní a předávali to dál. Komu jinému než mystickému či přírodnímu národu, jako jsou Židé resp. Cikáni, kteří mají to, co schizoid nemá a proto ho nesnáší?

Tlak bachaře na mukla je silný, mukl je na bachaři životně závislý. Jediná silnější závislost na světě je asi mezi rodiči resp. matkou a dítětem. Ne nadarmo se Laing a psychiatři zabývají dětstvím, kdy schizoidnost patrně začíná. Jednak přenosem ze starší generace a jednak i pocitem ohrožení zrovna vzniklého self dítěte kvůli disharmonii nebo lžím v rodině. Bible i Stephenskon ve Sněhu říkají, že tenhle průser začal někde v době Babylonu.

Ať je to jak chce, schizoidnost bude problém starý, šířící se patrně jako strangelet vesmírem. Laing před  lety psal, že jsou lidé normální a lidé schizoidní, přičemž jedny nevyvyšoval nad druhé. Psal, že i normální člověk si občas nasadí masku, že "občas" je v normě, že to vlastně ani jinak nejde. A právě tohle je slabý okamžik Laingovy knihy, protože jeho normální člověk se může chovat schizoidně a schizoid má také oblasti, kde ukazuje své pravé self. Nežil jsem v době těsně po válce, takže nevím, jak moc se věci změnily, ale domnívám se, že až tak moc ne. Schizoidní tendence se možná posílily. Historická debata o míře schizoidnosti v 50tých letech už pro nás beztak nemá smysl. Ale závěr je potřeba udělat následující.

Schizoidní jsme všichni. A umíráme obvykle jako schizofrenici. Většina z nás si toho přesto ani nevšimne. Proto bude dobré se někdy jindy věnovat studii schizoidních a schizofrenních osob, neboť jsou to studie o nás. Jediný rozdíl mezi námi a chovanci ústavů je ten, že oni to uviděli a zabalili, nechali se zavřít, nepracují, neplatí daně a my v nich vidíme svůj vlastní tragický odraz, tak se o ně staráme, resp. je nencháme zemřít, přestože nikdy neuděláme to, po čem oni touží. Aby je někdo skutečně viděl (vidět = milovat). Což je ale touha všech lidských bytostí, v tomto světě samozřejmě tragicky nenaplněná.

V dalších částech se tedy podíváme na Laingovy studie schizoidů a schizofreniků a podíváme se tím sami na sebe. Náš cíl má být vše vidět a nezabalit. To je celé.

Havrani

Cesko se meni. Kdyz jsem byl malej, tak byli havrani nedelali to, co dnes. Nebo si to myslim.

Poprve jsem si jich vsiml v Brne asi pred deseti lety. Vzdycky navecer krouzili a leteli kamsi na jih na pole, pozdeji jsem se dozvedel ze k Zidlochovicim, kde prespavaji na poli. Podobne pole pro Prahu jsem jednou na kole objevil u Kralup nad Vltavou, kde se ty krakajici prisery vynorovaly z mlhy. V Praze na Hradcanske je taky unikat - kolonie havranu na topolech, ktere se tam libi tak moc, ze na leto ani neodleta.

A ted jsem si tech milovniku vlasskych orechu a gumicek dockal i v Ostrave. Pry jsou tu nove, ale kazde svitani a soumrak se tu nebe zatahne viricimi havrany mnohem vic nez v Brne a zene se nekolikaminutova smrst tisicu havranu. kteri na den letaji do centra a na noc do satelitu. Bydli myslim nekde na jihu nebo jihovychode Ostravy. Kdyby nekdo vedel kde, tak by me to docela zajimalo

Prave se stalo: odposlechnuto v ostravske cajovne

Nejaci inteligentni studenti z Mensy byli svedky vymennych pobytu studentu. Brazilka, co prijela studovat do Ostravy, druhy den pobytu oznamila, ze tady nebude. Je tu pry zima a rodina, u ktere mela bydlet, ji pry nema rada. Sedla do letadla a odletela.