Rob Preece: Moudrost nedokonalosti

Nemůžu spát, v Brazílii je hezky, klidno, mp3ka hraje, internet funguje na kliku, ale snad mi sem zajdou zavést pevnou linku s DSL (poté, co jsem jakžtakž našteloval anténu přijeli technici od providera a celé mi to jako obvykle rozvrtali, jakýsi bolivijec nechápal horizontální a vertikální polarizaci; druhý technik se mi snažil vysvětlit, že musí přenastavit ještě router co je mezi compem a AP, protože to nebude fungovat a mé výkřiky, že pak by ten AP v tom počítači NEVIDĚL, nechápal); takže je tu recenze.

Autor je pán, co je jednak psychoterapeut a jednak desítky let praktikující buddhista. V knížce naštěstí téměř neobtěžuje cool východními pojmy, vše je psáno pomalu a srozumitelně, podobně jako Kosmický had, s nímž se kříží i v tom, jak je do ní zakomponován autorův život, a to tak, že je použit na ilustraci některých situací.

Kniha není žádným návodem, co a jak dělat. Předpokládá se, že člověk se sebou už něco dělá a jsou vypíchnuté ty věci, kde je možno "ujet" na stranu. Týká se to samozřejmě prioritně těch loopholes, do kterých může zahučet západní člověk, co se najde ve východním učení. Ono když dva říkají totéž, nemusí to být totéž. Jak si to vykládám já je, že západ se svým apriorním pojetím individuality přináší už určitý rámec, v jakém jsou věci z východu chápány. Jak je známo, možnosti sugesce lidského mozku, který je mistr ve vytěsňování, jsou neskutečné. A možnosti západního schizoidního mozku, trénovaného od mala buzeracemi a zraněními, přenášenými z rodičů na děti, jsou ve fabulacích takřka neomezené. Preece tedy ukazuje, kde si člověk, který prohlédne primární máju - lež naší reality - může vytvořit lež novou. Ukazuje taky, že tam většina hledačů troskotá, často s psychiatrickou diagnózou.

Vysvětlím to na neduchovním příkladu. Máme tendenci po prohlédnuté lži se stáhnout, resp. naprosto otočit. Marx zjistí, že dělníci jsou vykořisťováni - dáme jim moc. Zjistí se, že peníze slouží k manipulaci a uzurpování moci - zrušme je. Partner nám zahne - je to největší hajzl na světě. Drogy ničí životy - zkriminalizujeme je. Kriminálníci terorizují naši zem - odsuneme je na druhý konec světa, pokud tam máme kolonii jako měla Velká Británie Austrálii. Atd atp. Chceme pevné hranice, chceme vědět, co je dobře, a pak potlačíme opak s tím, že svět nebude ideální, ale budeme mu nejblíž. Je to omyl, zůstaneme ve stejném místě, jen hlouběji zahrabáni.Teze i antiteze jsou totéž, jak už zde poněkolikáté píšu.

Vykořisťování se stalinismem nezrušilo - naopak. Bez peněz si moc kanály najde, stejně tak se vždy vytvoří prostředek směny, takže peníze jsou nezrušitelné (podobně jako úrok v islámském světě). Partner se nestává hajzlem okamžikem nevěry, stejně jako zlomek sekundy před ní není vysněný idol, kterého si projektujeme. Kriminalizací drog jen posílíme jejich stín, takže až budeme svým nešťastným dětem cpát do hlavy nějaký nesmysl a ony to nebudou moct vydržet, tak tím spíš se k nim díky té kriminalizaci uchýlí, neboť v nich (opět mylně) uvidí něco, co je s tím stupidním světem disjunktní. A jak píše Komárek - po odsunu kriminálníků a prostitutek z Anglie se k překvapení všech občanů zrekrutovala ze ctihodných občanů nová vrstva spodiny, zatímco v Austrálii se z exkluzivních kriminálníků vytvořila moderní liberální společnost, byť s některými specifiky (pro zajímavost jejich podíl gamblingu na HDP má být údajně 5%). Pro skutečný posun je prostě potřeba vhledu a změny nikoliv reflexivní o 180°. Asi že žijeme na kulaté planetě - tak prostě se 180kami dojdeme do stejného bodu. Jenže když jsme vystresovaní, tak funguje náš primitivní plazí mozek, který umí buď jen útočit nebo se stáhnout a nic mezi tím. Takže se otáčíme a prcháme vstříc své hrůze. Tedy je potřeba se především uklidnit. Kéž bych si to pamatoval 24/7, i když tohle tady kecám z hladu já a ne Preece.

Pokud někdo četl recenzi v Respektu, tak je tam myslím příliš vypíchnuta nepřenositelnost východního učení na západ. Člověk ze západu si pak skoro přijde jakoby retardovaný; jakoby na východě se stačilo narodit a jít do kláštera a na západě má člověk štěstí, když se před smrtí začne prokousávat tím, co mu bylo individuálně naloženo a podaří se mu to zadržet, aby to nepředával dál. Už jsem o tom přemýšlel a myslím, že tady evoluce připravila nějaký grandiózní plán, kdy právě to osvícení s prokousáním se bude spojené s hlubším porozuměním. Však taky Preece to naznačuje v tom, že jeho deprese jsou mnohem hlubší a delší a buddhističtí učenci jsou z nich nadšeni.

Ano, konečně je tu kniha, která říká, že je zcela normální a žádoucí, aby se člověk třeba i mnoho let potácel v depresích a v tzv. duchovní pustině. A to možná i opakovaně. Je to prostě nezbytný stav přechodu. Preece s poctivostí dodává, že je stejně srab a znovu se modlí, aby ho to příliš nebolelo a tohle jsou chvíle, kdy mu prostě musíte věřit. Přímo tam vystupuje proti současné epidemii předepisování antidepresiv, která způsobují pravý opak toho, co proklamují. Zastřou vidění světa a hodí člověka o level níže - do větší beznaděje a bolesti. S Laingem, na kterého taky přijde recenze, by se dalo říci, že způsobují schizofrenní stav bytí-ve-smrti, kdy člověk katatonicky strne. Jestli jste viděli obličej nějaké současné celebrity - pornohvězdy ve výslužbě - tak tam prostě už nic nezbývá. Žádná emoce, žádné bytí, žádná energie. Anorganičnost. Život je ekonomická směna, sex je mechanická záležitost, vesmír je deterministický stroj. Zbavíme se emocí, aby nás nemohl nikdo zranit, to je logika schizoida, který to nezvládl a začal papat antidepresiva. Mimochodem - nefunguje to.

Kniha má v názvu vlastně i cíl. Pravá moudrost je v nedokonalosti a v neuzavřenosti a především ve smíření s oběma. I proto asi Preece i u antidepresiv a jakékoliv kategorické otázky nemá kategorickou odpověď. Na jednu stranu se mi to líbí, na druhou mě to, jako západního člověka odkojeného materialismem, taky trochu sere. I u těch antidepresiv je Preece nakonec smířlivý a říká, že někdy dojdou věci až tak daleko, že se nasadit musí. Jenže ono to tak je. Není ani jedno univerzální pravidlo, kterým se na světě řídit; takové, co platí vždy a všude. Podobně jako není ani fyzikální zákon, který platí vždy. Fyzikální zákony jsou platné pouze v souvstažnosti k jiným fyzikálním parametrům (viz. supravodivost za nízkých teplot, nekonstantní čas závislý na rychlosti, míra ovlivňování pozorovatelem korelovaná s hmotností pozorovaného atd.). To, že si zjednodušujeme život na konstanty, neboli že náš mozek je redukcionistický je v pořádku, jinak to neumíme, ale je třeba si být vědom toho, že náš model má implikovány nepřesnosti, o jejichž rozsahu, především v měnícím se světě, nemáme potuchy. A proto jsme nedokonalí. A proto z toho nesmíme šílet a nesmíme to zabalit. Většina věcí se holt nepovede, nicméně stahovat se do sebe a nic nezkoušet - to by byl ten jediný absolutní omyl, co existuje. Přesto ho většina lidí dělá. Když už jsem do toho zamotal Einsteina a důsledky speciální relativity, tak ať je to teda recenze s citátem (ano, je to ubohé, machruju, ale já jsem nedokonalý a taky dodržuju většinu klišé):

Jediný člověk, co nic nezkazil, je ten, co nikdy nic neriskoval.


Ukázku z knížky si můžete přečíst zde.