Problém antipersony

Následující článek prosím berte jako nástřel, se kterým bych normálně nepřišel, poněvadž alespoň pro mne je dost ucelenějších věcí. Je možné a pravděpodobné, že na následující věci již přišel někdo přede mnou, což je ostatně situace, která se opakuje celý můj život. Mimochodem přesto si nemyslím, že primární výzkum věcí "od píky", byť věcí, které jsou tzv. známé, nemá smysl. Myslím, že nic nepomůže proniknout do problému více, než projít celou cestu sám. Tato věta bohužel jak zpochybňuje naše pojetí škol a výuky, tak i trochu existenci filozofického koutku na tomto blogu, protože i za předpokladu že mám pravdu, by bylo racionální ji nesdělovat a nechat laskavé čtenáře, ať si na ni přijdou sami. Vězte tedy že moje ambice není hlubší, než pouze rozdráždit vaši mysl stylem jako se o to pokouší postmoderní umění, nasrané ovšem na celý svět za to, že je ignorováno. Btw. na postmoderním umění je nejtragičtější to, že samo zcela ignoruje fakt, že nepůsobí na masy, ale pouze na zoufalé postmoderní umělce, kteří si vzájemně předstírají, že konečně skrze reflexi společnosti ovlivní běh dějin správným směrem. Jediné, co se jim ale daří je vytvořit společenský stín, takže společnost sama se pak nachází v hypertrofované personovitosti a lidi na okraji, zajišťující onen stín (který je k nim outsourcován) se pak společnost buď snaží eliminovat nebo začlenit do společenské persony, byť poněkud temné či "alternativní". Tím se složitým úvodem konečně dostávám k jádru sdělení.

V nedávném článku jsem psal o personě a stínu a z rozhovoru s T., z vnitřního dialogu, z komentáře Malinové Bubliny, z rozhovoru s jedním Němcem na festivalu Ozora atd. jsem dospěl k názoru, že když už někdo pochopí termín stín, tak jen proto, aby na to vzápětí zapomněl a to patrně proto, že přesně to se stínem děláme ve svém životě.

Stín není opak Persony. Stín není temná persona, ačkoli temné persony jako hrobař, ras, vrah, úchyl etc. existují. Stín obecně nemá s temnotou nic společného. I když stín se často týká něčeho temného, tj. "špatného", obvykle tím spíš, čím víc se naše persony týkají toho "dobrého". Představme si ale třeba vyhazovače nebo skinheada, tj. drsného týpka s drsnou personou... jeho stínem může být jemný a citlivý gay a intuice myslím říká, že nebudeme od pravdy až tak moc daleko. Takový stín je stínem, osoba si s ním patrně nebude moct vědět rady, protože absolutně nespadá do její představy o ní samotné. Osoba sobě i jiným říká: jsem drsoň a tak to je. Za svůj stín se stydí a vytěsňuje jej, byť třeba nejde o stín, který by byl temný. To tedy uvádím jako příklad toho, že slova nás matou a slovo "stín" je podvědomě spojováno se slovem "temnota". Stín by ale měl být spojován se slovem i významem persony. Stín je prostě to, co persona vrhá, ale čeho se nelze dotknout. Příliš úzce navržený archetyp Jeckylla a Hydeho nás ovlivňuje natolik, že problém vnímáme zavádějícím způsobem.

Jak tak čtu po kavárnách a čajovnách různé obskurní a "normální" tiskoviny, tak vás mohu upozornit, že problém persony vs. stínu je další téma, které vyleze na povrch a bude součástí talk show na TV Nova. Totiž: sám problém persona vs. stín je nyní součástí společenského stínu, asi jako v něm bylo porno před 20 a více lety. Stín se vždy, pokud nemá prostor (což nemá v lidské historii nikdy), protlačí ven obskurní cestou přes antipersonu. Takže i dosud stínová teorie o stínu a personě, bude brzy omílána stále dokola a to bez užitku, s důrazem na to, že my i vědci již vše víme. Celý problém se tak nesmírně komplikovaně zavine sám do sebe tak, jako to dělá celý vesmír od svého počátku. Rozkódovat to pak bude ještě o level složitější.

Tedy prosím nepodléhejme tomu, že stín je antipersona. Stejně jako opak řádu je chaos a ne negativ řádu, který nese úplně stejnou informaci jako řád (negativ filmu nese taky stejnou informaci jako film, jen vypadá jinak). I z tohoto myšlenkového ranku pocházejí symboly napravo zde na blogu. Levice je pravice, to co nás přitahuje nás i nejvíc odpuzuje, hnusu je nejblíže krása. Čím více tyhle paradoxy popíráme, tím více nás ovlivňují.

Před lety mě tahle hra, která se zdá být cynickou hříčkou boha, ale bude možná právě pravým opakem, nasrala natolik, že jsem vymýšlel slova, která se k sobě nejvíce nehodí, což je alterace na téma dětské hry na slova, co se k sobě nejvíce hodí. Zkusmo dojdeme k tomu, že negace dvojvýroku léto-pohoda, tj. léto-stres, resp. slunce-teplo tj. slunce-zima, stále vytvářejí smysluplnou a možná i pravdivější dvojici. Pravdivější proto, že v onom stresu vidíme zácpu na dálnici do Chorvatska a v té zimě je náš podvědomý strach, že slunce přestane hřát /alepsoň pro ty, co až tak nestresují z globálního oteplování, které v tomto rozboru nabývá také podvědomě stínového významu, tj. s bojem proti globálnímu oteplování se chceme zbavit našeho zdroje energie, tak jako to děláme se svými životy a energii zahazujeme jen proto, "že můžeme"/.

Najít tedy dvě slova, která se k sobě nehodí, dá zabrat. Možná to nejde, zkoušet se to musí. Je to hledání chaosu, a jak vám potvrdí informatici, není to jednoduchá věc. V přírodě se chaos patrně vyskutuje, ale my neumíme generovat náhodné číslo, jsou jen generátory pseudonáhodných čísel, které se občas někomu podaří rozlousknout třeba v online kasinech a vydělat majlant. Neumíme předpovědět pohyb fyzikálně složitějších, tzv. nelineárních systémů, jako například pohyb více kyvadel. Neumíme dát dohromady dvě slova, aniž by byla asociována. Neumíme uchopit stín. Snažíme popsat a chytit, ale patrně tím ničíme celek i s personou, jež ho vrhá. Pokud to děláme s naším stínem, ničíme sebe.

Ženské se snaží sladit oblečení (Radovan Kaluža i Robert Němec prominou). Ve skutečnosti správně "sladit" oblečení je totéž, jako sladit personu a stín. Dříve jako úplný ignorant, jsem si myslel, že ladění je o tom, dát dohromady co nejvíc stejné věci. Ve skutečnosti je to mix stejnosti a chaosu (nezapomeňme že různé je totéž co stejné; od chaosu je stejné stejně daleko jako různé) a musí to dávat smysl, integritu, chcete-li.

Nakonec k těm dvoj-slovům. Nejlepší simulace chaosu, co se mi asi podařila, byl zatím lunapark-inkoust a používal jsem to kdysi i jako jeden nick. Teď jsem to přehodil na oslava-života, a jestli to bylo míněno vážně nebo z legrace, se mě neptejte.

Více třeba zde.