Pokračujem...

Vážení a milí čtenáři,
od teď předpokládám, že se příspěvky budou objevovat zase ve vyšší frekvenci. Pokud tomu tak přeci jen nebude, nenadávejte mi a běžte si přečíst třeba ten idnes.cz (dementuju tímto předchozí více či méně podprahová sdělení, že v mainstreamu nenajdete žádné info; po posledních psychedelických zkušenostech můžu říct, že je to právě naopak - no podívejme se například na poslední nadpis na homepage: byl něco ve smyslu "ti, co platí daně, zaplatí kvůli povodním od příštího roku více"; info v tomto případě je samozřejmě ne to, že stát odře koho může, ale to, že všichni víme, že nemarginální část lidí na daně prostě dlabe a zakrývat to prostě nelze a dokonce už ty lidi přestaneme i ostrakizovat - přeci jen kde by bylo HDP bez šedé ekonomiky [tj. právě bez těch, co neplatí daně]).

Nevím kde začít. Stalo se v Česku plno věcí, než se dostanu ke konkrétním detailům, tak mě nechte Vás ubezpečit, že jsem pěkná sračka. Ano, sračka.

Tím ovšem narážím na to, co vše je možné sdělovat světu. Otázka je, zda existuje intimita, která se eventuelně nekreje s upřímností. Jelikož stále dost nesnáším postmodernu, která právě intimitu spláchla do záchodu s tím, že pravý postmoderní autor vám právě napíše v prvním řádku, kdy naposledy na záchodě byl a co z něj vypadlo, tak jisté věci nechám obestřené tajemstvím, nebo je budu uvolňovat zvolna a s uvážením. A to i kvůli sobě. Prostě banalita dneška je do velké míry zaviněna i tím, že každý trochu chytřejší vykecávací se člověk na sebe vybleje vše nebo alespoň to, co mu skutečně či hraně přijde jako největší hardcore a tím sebere argumenty vší kritice, "protože to sem přeci řikal, voe ne, tak nepindej". Tehle přístup je prostě zbabělost.

Proč jsem sračka jsem zjistil na několika konkrétních věcech, které jsem spáchal shodou okolností za dobu trvání tohohle blogu a vůbec to celé s Brazílií dost souvisí. Na začátku bylo dost blbé rozhodnutí ohledně přecenění vlastních sil. jak říkají ekonomové ve vztahu k vyrovnaému rozpočtu, dluhu, HDP, inflaci a nezaměstnanosti: "nelze honit příliš mnoho zajíců najednou". To, že se člověku něco zadaří neznamená, že onen člověk je bůh s neomezenou energií. S Brazílií jsem čekal cca. 10 let, věděl jsem že čas kvapí, ale přesto jsem měl, na jaře 2009, ještě chvíli počkat. To, že jsem pak nakupil chyby, které si prozatím nechám pro sebe, byl vcelku logický důsledek.

Nedávno jsem přečetl hutnou Komárkovu knížku Příroda a kultura, ke které se asi ještě vrátím. Popusuje tam jungiánský koncept persony a stínu. Ve zkratce: persona je osobnost, se kterou se identifikujeme, role, kterou hrajeme - partner, rodič, potomek, učitel, úředník, řidič, člověk na party, náhodný kolemjdoucí, modelář, celebrita, blogger, guru, vlezdoprdelista nebo neznámý voják. Hodně lidí se naprosto mylně domnívá, že jakási množina person jsou oni sami. Realita je bohužel o dost tvrdší. V člověku je i tzv. stín. Stín je podle mě vše, co právě nemá kolonku pro personu a jak i to slovo napovídá, není to nic, čím by se člověk ve společnosti (tvořené výhradně personami), chtěl chlubit. Stín je to, co vyleze z bachaře, když má volné ruce. Stín je to, co dělá matka s malým řvoucím děckem, když ví, že ji nikdo nevidí. Stín je to, co se snažíme extrémně zapomenout a čím lépe to jde, tím hůř, protože to v člověku je a leptá to jeho konzistenci jako neviditelná kyselina, takže se zdánlivě nic neděje. O stínu se nemluví, je to prostě tabu. Obvykle se maximálně jen tak popíše, jako něco špatného ve vzduchu kolem; v postmoderně se psychoanalyticky naturalisticky vybleje a přesto mine cíl.

Předně. Stín není špatný, stejně jako persona není dobrá. Pokud na perosnu nebo stín dáme hodnotící stanoviska, tak u nich patrně hned skončíme v kruhu. Prostě persona i stín JSOU.

Dále: Komárek a Jung říkají, že u osobnosti má dojít ke kompletaci perosny a stínu a jejich vytažení z podvědomí a nevědomí, a to pokud možno mezi 25-30 rokem. To jen FYI, protože tuším, že už tu máme všichni minimálně za 5 12.

Dále: Myslím že valná většina boje za lidský rozvoj je boj se stínem. Boj je patrně úplně špatný, protože stín nelze zničit. Prohibice na alkohol, prostituci nebo gambling nefunguje, protože stín prostě potřebuje kanály k projevení. Více sofistikovaná a o to horší metoda boje se stínem mě napadla při průchodu Stodolní ulicí. Původně zapadlá ulička s pochybnými stínovými pajzly je dnes přetavena do cool podniků, co se můžou prezentovat v in magazínech. Fakticky jde o to, že lidé a společnost se snaží ze stínu dělat personu. Poté, co se to podaří, stín si ale hledá další kanál a tak dál a tak dál. Kupte si BDSM sterilní gázu. Kurva drát, i násilí v sexu musí být dnes pod kontrolou - toto a všechny podobné hovadiny produkuje nepochopení stínu.

Pro zvědavé: Pokud vás optika persony a stínu zaujala, tak doporučuju třeba Murakamiho knížku Kafka na pobřeží nebo cokoliv jiného od něj, neboť on o těch temných věcech za hranou píše moc pěkně. Koneckonců i Castaneda a jeho "spojenci" nebudou nic jiného, než cosi černého, nedefinovatelného, vznášejícho se a rozplizlého... totiž to, co se mi občas zjevuje ve snech a já si s tím lámu hlavu. Ono toho stínu je kolem plno, jen my se strašně snažíme to nevidět a zatloukat to před sebou i před jinými.

Jedna věc je jistá. Člověk se se stínem může mnohem lépe vypořádat sám než s někým (o což se právě teď s T. snažíme); ale VY teď tenhle post sami čtete. Možná aspoň na pár okamžiků dokážete nahlídnout pod 100% svoji pokličku a zjistíte, že jste před lety nakopli štěnátko nebo něco v tom smyslu. A než to zaženete, tak vězte, že mám příšerný poznatek. Tu poklici je potřeba dát pryč a bohužel to nejde tak lehce, jako si mysleli kněží, Freud a možná i psychedelici 60tých let. Všechny myslitelné metody jsou zprofanovány [hromadné lidské oběti zatím neuvažuju, ale nepochybně k ním v moderních válkách dochází a docházet bude, ale i ty jsou maskovány jakousi šílenou personou - bojem za zdroje, spravedlnost atd.]. Pracujeme teď na jedné nové metodě, kterou s sebou nesou novinky informační společnosti. Ve skutečnosti to ve mě vyvolává vášeň, i když je to celé spíš hořko-příjemné. Mimochodem po této očistě jsem zažil nejúžasnější LSD trip života, ale o tom zase někdy jindy.

Tento příspěvek je doplněn zde.