Ayn Rand: Zdroj

Dnešním dnem počínaje se zde začnou nepravidelně objevovat recenze na knihy a filmy (dost možná i seriály, počítačové hry, auta, zvířata, lidi, sázkové kanceláře atd). Začnu s hrozivou 800 stránkovou bichlí od autorky, o které každý píše, ale četli ji patrně pouze američani. Ayn Rand je obecně považována za vizionářku individualizmu a egoismu. V souvislosti s egoismem a altruismem pronikla i do učebnic ekonomie a její názory jsou v nich pochopitelně překrouceny tak, aby se hodily do pravicově-liberální doktríny.

Zdroj je kniha napsaná dosti špatným slohem a nabitá propracovanými myšlenkami. Je to pravý opak toho, co předvádí například česká literatura od Hrabala po Hůlovou a Viewegha (Kunderu i Pavla nevyjímaje). Podobná může být možná Čapkovi, ale Čapek narozdíl od ní uměl psát rovnovážným rytmem a pokud je známo, nepotřeboval k dokončení svých knih amfetaminy. Rand oproti Čapkovi není patetická a ublížená; Ayn Rand chybí soucit, který spojujeme s lítostí, ale zato má naprostý soucit, který spojujeme s empatií. Rand zjevně není romanopisec, ale má hlavu plnou přetlaku z lidí kolem sebe. Vidí, jak každý z nich má pocit, že přišel na to na čem svět stojí, jak si každý z nich myslí, že může nakoupit levně a prodat draze a to že mu přinese životní štěstí/naplnění.

Ty ubohé pinožící se epizodní postavičky ale obvykle zaujímají vysoké společenské postavení, kterého dosáhly tvrdou prací, podvody, cynismem i lezením do zadku. Společné mají to, že jim ono vysoké postavení a zdánlivý úspěch znemožňují sebereflexi života ("když mě ostatní považují za úspěšného a šťastného, tak přeci musím být úspěšný"). Najdeme tam vydavatele novin, který se vypracoval drsnými praktikami z ulice a který ví, jakým škvárem zásobuje obyvatelstvo a činí mu to jakési potěšení. Jeho podřízeného, který se již přesvědčil nebo byl vždy přesvědčen, že dělá záslužnou činnost. Redaktorku, která to vše vidí, ale nemá sílu to opustit, takže zůstává v cynické provokativní póze a utěšuje se tím, že je jakoby nade všemi. Dokonalý je popis střídání generací nevýrazných, komerčně úspěšných architektů, jejichž jedinou zvládnutou činností jsou vzájemné intriky a účelová spojenectví. Propracovaná je i vzájemná manipulace rodičů a dětí. Jiné postavy jsou citliví ztroskotanci, kteří neunesli tlak společnosti. Ayn Rand jim měří všem stejně - demaskuje jejich slabosti a nechává je zapadnout do prázdnoty, ve které zůstanou sami se svým "ničím".

Mimo toho všeho stojí hlavní hrdina, který se nezajímá o nic jiného než o sebe a svoji práci - stavění domů. Nedělá kompromisy. Ostatní o něm proto říkají, že je egoista, ale jeho to nezajímá. Neznamená to však, že by byl k ostatním arogantní; prostě jen ví, co má dělat a že nemůže svůj cenný čas věnovat pochopení her těch ostatních lidí, kteří jsou ztraceni, ačkoliv často křepčí na vrcholu své slávy a topí se v penězích. Hlavní hrdina Gandhíovsky přijímá všechny katastrofy jako vyhození ze školy, z práce i osobní útoky od lidí, kteří se jeho sebejistoty buď podvědomě bojí, anebo mu chtějí ublížit jako kterémukoliv jinému bezvýznamnému chudákovi z ulice jen proto, že mohou. Hlavní hrdina je jako buldozer a zatímco kolem se s postupem let vše hroutí, on jde přes všechny peripetie fakticky nezměněn a dělá to, co cítí že má dělat. Pokud věci nejsou tak jak mají, tak prostě po Castanedovsku čeká, až přijede další vlak, do kterého bude moct naskočit. Vždy ale s jednou podmínkou - že nebude muset dělat kompromis takový, který by ho odchýlil od jeho cesty. Peníze, sláva ani moc ho nezajímají. Nezajímá ho ani štěstí nebo naplnění druhých lidí, protože ví, že každý je strůjcem svého štěstí a vidí jak dopadají snahy někomu tzv. "pomoct".

Přesto však, právě arogancí a staráním se o sebe sama, pomůže několika lidem alespoň ukázat cestu, po které se mají vydat. Náhodnému kolemjdoucímu teenagerovi i mladému sochaři, utopenému v alkoholu, dá naději a odvahu. Starému architektovi na konci kariéry pomůže se naposledy vzepřít a přestože jejich práce nepřinese objektivní výsledky, tak se architekt smíří se světem, narovná se a zbaví se zbytečného a pro něj destruktivního vzteku na ignorantské okolí. Inteligentnímu byznysmenovi nabídne alternativu, ale ten se jí zalekne a nezvládne bezvýhradně uvěřit tomu, co mu přijde správné a šílené. A cynická novinářka... no přečtěte si to sami!

Kniha nastoluje zásadní otázku která mě v kontaktu s lidmi napadá dost často. Zda je nějaká hranice, za kterou již nepomůže, ani když člověk začne dělat věci správně. Jak říká P.K. Dick, všichni máme 2 centy a někteří je utratí hned zkraje života. Není to nic než variace na Maxe Webera a jeho protestantského člověka. Ayn Rand ukazuje lidi, kteří ty 2 centy ještě neutratili a měli stále naději se chytit a buď to udělali nebo ne. Ukazuje také ty, kterým už nezbylo nic a už jim taky nic nepomůže. Jisté se mě zdá /nevím jak Ayn Rand/, že čím více člověk otálí s tím otočením se do sebe sama, puštěním se společnosti, nesmyslné práce, vztahů atd., tím více práce ho čeká v budoucnu. Navíc, jak jsem teď četl knihu od dalajlamy, vystavuje se riziku, že smrt přijde opravdu dříve. Plus život na té vedlejší koleji není nic než utrpení /teď jsme s T. opět shlédli Americkou krásu a je to tam jasně dané; plus ten filmující hrdina z American beauty je dost podbný hlavnímu hrdinovi z našeho románu/.

Ještě jinak by se kniha dala shrnout tak, že člověk má právo dělat, co chce, ale absolutně nemá právo cokoliv požadovat od kohokoliv jiného než od sebe (ahoj Modermy). Jakékoliv jiné uspořádání vede k degeneraci lidskosti, která je vznešeností, která nás dostává ke hvězdám a rozhodně nikoliv ty nízké hry o pozice, které vidíme všude kolem. Nemohu si pomoct, ale dost mi to koresponduje s teoretickým fašismem /nikoliv s tím reálným ve Třetí říši nebo Itálii, kde se všichni protagonisté utopili jak ve vzájemných půtkách tak i komplexech, stejně jako v jakémkoliv dosavadním politickém zřízení/.

Přečtení knihy na mě mělo ještě jeden vedlejší efekt. Mnohem víc si všímám staveb a je to fakt hnus. Obzvlášť Ostrava, která je tím ne-smyslem tak přeplácaná, až je zajímavá. Jediné, co zde má smysl jsou práve ty industriální stavby /věže, cihlové domky dělníků/, a to právě proto, že v nich není nic zbytečného navíc. Stejně jako v životě a tvorbě hlavního hrdiny právě popsané knihy.

Dále zjišťuju, že příliš často u sebe zaměňuju "empatický soucit" za "lítostivý soucit". Místo toho, abych byl na okolí i sebe tvrdší, tak přeci jen vyměknu a zdánlivě odpustím něco, co je chyba, která mě pochopitelně štve i v budoucnu a to hlavně proto, že pokud odpustíme chybu, tak se chyba vrátí s vyšší intenzitou. Například takovému Angličanovi jsem dal šancí patrně až příliš mnoho, stálo mě to příliš mnoho energie a i díky tomu jsem udělal skutečně svoje chyby v životě. Vím, že by se to dalo omluvit právě tím lítostivým soucitem, právě to všichni děláme a právě to je ta chyba. Lítostí si omlouvám vlastní slabost. Carlos Castaneda říká, že lítost není nic než sebelítost a skutečně - naše schopnost projektovat se do druhých osob je obousečná. Často cítím ubohost a zmatenost jiných lidí, ale tím, že jsem na ně příliš měkký jim jen ublížím a zpětně to škodí i mě. Na druhou stranu bez projekce do druhých lidí není ani ten "empatický soucit" a bez něj je člověk neschopen ovlivnit cokoli. Jedním z nejtěžších úkolů člověka tedy je dokázat se dotknout a přestože ten dotyk nás ovlivní, zůstat jaksi paradoxně nedotčen.

To, že kniha je stále k věci, vám může ukázat blog Fandora, kterému by spolu s většinou komentujících Ayn Rand patrně řekla, že se řítí do záhuby (řešit jako relativně bohatý člověk peníze stylem, jako se tam řeší je absurdní) nebo blog Ahyda, který už tam dávno je a moc dobře to ví (podařil se mu totiž ten pasivní příjem, jehož dosažení je u lidí na prvním blogu jediným životním motorem).