Co jsem psycholožce neřekl

Právě jsme se s T. vrátili ze Stodolní. Celá ulice naprosto na prd, ale na začátku je příjemnej bufet a na konci příjemnej klub. Jmenuje se Cafe de la Ostrava nebo nějak tak podobně pozérsky, ostatně jako všechny názvy a jména s radobyfrancouzskou předponou "la".

T. tam po třech měsících chytl velmi vydatný flashback extáze (možná se ještě pamatujete na ten týdenní extázový trip z Brazílie). Prostě jsme si dali jedno pivo, začal jsem ji hladit a vykládat něco o tom, jak mám "rád" elektronickou hudbu a jak zároveň s tou hudbou mám rád samotu a jak je to extrémně důležitý a že se to musí naučit taky a najednou koukám jak má oči otevřené do široka a pozoruje na ulici pytlík jak v Američan Beauty a bylo to jasný :) Prostě možnosti mozku a přepínání do různých stavu jsou fantastický, méně fantastický je, že lidi tohle prostě odmítají používat a jedou si tu svoji zasranou middle class realitu případně revoltu proti ní, což je úplně totéž.

Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem se vrátit k tomu, co jsem neřekl té mladé psycholožce v Praze, když došlo na téma psychologie vs. psychiatrie. Takže tady to je, víceméně to snad ví každej víc vnímavej jedinec, ale asi jen v neuspořádaných fragmentech.

Nejdřív trochu definic po laicku. Psychologie i psychiatrie se zabývají lidskou psychikou. Zatímco psychiatrie se zabývá tzv. patologickými stavy a léčbou (obvykle v podobě léků na předpis alias drog) [takto to definoval přítomný lékař], psychologie se zabývá psýchou jaksi obecně, tj. ne primárně patologickými stavy a psycholog nepředepisuje drogy. Patologický stav je porucha-diagnóza. Tato diagnóza se projevuje funkčně, tj. projevuje se v materiálním světě obvykle na mozku a je fyzicky měřitelná, nebo se alepsoň má za to, že ji lze fyzicky změřit například na CT, EEG atd. [Toto opět řekl přítomný lékař.]

Takže se dá shrnout, že současný konsenzus je, že pokud na mozku probíhá nějaká fyzická změna, jde o záležitost pro psychiatra a pokud je s vaší makovici nějaký problém, ale změna tam není, tak si jdete popovídat k psychologovi (nebo psát blog).

Toto pojetí, které mi tam bylo potvrzeno jak lékařem, tak psycholožkou, je tak naprosto mimózně-marxisticko-materialistické, že k němu prostě musím něco říct. A to honem rychle, než ho spláchnou dějiny jako Oparina.

S psychedelickým nástupem došlo k zásadnímu ovlivnění filozofie kvantovou fyzikou, jak známo. Marxisté ze Sysifa budou sice pořvávat, že věda je jakási inertní substance, která je netknutá filozofii, ale co už...

Kvantová fyzika, která se zaobírá miniaturními částicemi, je zaseklá na rozřešení otázky, jak velké vlastně mohou být ty miniaturní částice, které se vzpírají našemu chápání světa. Zatím experimentálně přichází na to, že ty částice jsou sakra velké. (Pro úplnnost: skeptici říkají, že stále nejsou velké dost na to, abychom v makrosvětě dokázali kvantové jevy.)

Fyzik Penrose i feťák Mc Kenna popsali vědomí i duši právě skrz kvantové stavy. Skrz nejmenší binární operace, tak malé, že je ovlivní cokoliv se k nim přiblíží. Jinými slovy, ty nejmenší detaily v životě rozhodují o všem, protože někde vyplavou v motýlím efektu. Už nevím, který z nich to psal, že právě elektrony (které jsou dostatečně malé pro kvantové stavy) mají působit v membránách neuropřenašeců.

Shodou okolností mi tu leží mainstream časopis Respekt a je v něm článek o nejnovějších výzkumech na mozku a o tom, kterak je mozek fyzicky měněn prožitými zážitky (samozřejmě se mluví jen o traumatech a ne třeba o postupu opačném, jako si vhodně dát extázi a zbavit se letité fobie... to už by bylo moc, že ano). Zároveň je známo, že prožitky a prostředí mění i genetickou informací. Neboli ten nás hardware není až tak pevný, je to spíše takový rosůlek, co je rád, že je rád.

Ano, tušíme to všichni. Je to ve vzduchu a tohle bude skutečná revoluce. Nikoliv působení na masy způsobí globální revoluci, Randime. Působit na masy je ještě děravější cedník než ten, kterým jsou antidepresiva, co vám předepíše každej obvoďák. Ta nejtitěrnější práce s individuem nebo vlastním vědomím, která vychází právě z vážení každého úkonů, bude to, co jediné má ambice na skutečnou změnu. Pokud si jako František nebo Randím budete říkat, že se to nestane... máte smůlu.

I ta psycholožka pravila, že psycholog má být i dobrý neurolog. OMG proč? Když je psycholog tak od věci a radí s "běžnými vztahovými problémy" a "nechá lidí nezúčastněně vykecat" (opět její slova), tak proč by měl znát mozek jako psychiatr? Protože ta informace o kvantové realitě prosakuje vážení přátelé, úplně všude. Psychologové i jiní pošuci říkají info z nevědomí (=potvrzují to spojení zdánlivě rozdělených světů) a vůbec si ho nedokáží zařadit do té staré reality, takže si tu chodí s nekonzistencí a vesele to vytrubují do světa. Je to v nevědomí téhle reality nacpané k prasknutí, ale ještě to neprasklo. Ještě ne. Pořád se tvrdí že psychiatrie a psychologie mají nějakou jasnou hranici v diagnózách. Což o to. Ona tam ta hranice je. Je uměle vytvořena a jakžtakž funguje (Neone, zde je důkaz, že ne vše, co funguje, je záhodno používat), protože dokáže separovat vychylující se jedince a tím udržuje homogenitu totalitní~kvantovou realitu popírající~společnosti. Někde jsem četl, že snad teorie gravitace má spojit vše dohromady pro fyziky. Já mám tak nějak jasno. Je to právě vědomí, co dává jednotu hmotnému s nehmotným. Je to vědomí, co si sama sebe uvědomuje, co tvoří most mezi záležitostí pro psychologa a psychiatra. So long, suckers :)