Něco se mi děje s hlavou

Už asi týden se vždycky probudím v zvláštním a nepopsatelným stavu. Nějak to souvisí s Brazílií, lagunou a horama, na které si nechávám otevřený výhled z postele, i s tím, že Česko je už jen dávná vzpomínka - něco jako se člověk pamatuje na cukrovou vatu na pouti v pěti letech nebo na matematickou olympiádu.

Už jsem psal o tom klidu, když vyjdu ven na ulici. Ten trvá dál a jsem na něm závislej tak, že každý den musím ven a není to kvůli jídlu. Tenhle klid po probuzení je podobnej sobotnímu dopoledni prvňáčka, co musí volit mezi tím, zda půjde s kamarádkou zkoumat bunkr, s kamarádem stavět lodičky k rybníku anebo si ještě pospí, než mu máma donese kakao s loupákem.

Vtipný je, že i tenhle blog se jmenuje "pokus o nalezení klidu", hodně lidí i tohle slovní spojení googluje. Já to sem napsal, protože jsem nevěděl, co jiného psát a něco jsem plácnul. Stejně jako jsem udělal překlep v doméně a místo "brazílie" je tu "brazlie". Jak říká Leary, "dávejte si pozor na to, co si přejete, protože přesně to dostanete". Měl jsem tu napsat Pokus o nalezení Boha a všeho. Teď už je pozdě. To bude čekat na další dekádu a budování sídla a čajových plantáží v jižní Asii :)

Krom toho, že mi upadl zub 6ka nahoře na druhé straně (už jen tekutá strava) a naopak mi zmizelo těch pár šedivých vlasů a nebe se teď na týden zatáhlo velmi příjemnými mraky (nepršelo přes 2 měsíce), se neděje vcelku nic. Od příštího týdne začínají přijíždět návštěvy, takže klid bude ten-tam.