Ekonomická úvaha: rovnost, rovnováha & důsledky krachu

Tak v tomhle blogmixu už zase dlouho nebyla nějaká úvaha. Volně navážu na diskuzi pod minulým příspěvkem. Vraťme se do 90tých let, kdy levičáci kritizovali globalizaci a její vliv na zbídačování obyvatelstva a pravičáci globalizaci obhajovali za zadkem majíce ricardiánské komparativní výhody. (Zákon komparativních výhod říká, že ceteris paribus obchod dvou zemí vede ke zvýšenému blahobytu obou). S odstupem času lze říct, že pravičáci měli pravdu s dopadem komparativních výhod a levičáci v tom, že globalizace je katastrofa (alespoň pro "západ").

Podrobněji: Směna přinesla chudým i bohatým státům ekonomický prospěch (ekologické škody, které budou mít dopad ve velmi dlouhém časovém období zde bohužel zohlednit nelze - ekonomický rozvoj jde vždy na úkor Přírody).

Analýza bohatých zemí: Klíčové je, že finanční situace běžných občanů stagnuje, přestože západní země z komparativních výhod mají benefity. Jak je to možné? Bohaté země mají vesměs demokratické politické režimy, jejichž průvodním znakem jsou opakující se volby. Evolučně nejúspěšnější politici jsou ti, kteří nejvíce naslibují. Hladovému člověku můžete slíbit práci a za ni odměnu a hladový bude šťasten. Co však slíbit sytému? Slíbíte mu stejnou životní úroveň za méně práce, popřípadě za nic.

Západní země jsou země nejbohatší a to je v kombinaci s demokratickým režimem jejich zabiják, protože mají pro globální finanční systém největší důvěryhodnost právě kvůli svému bohatství. Západní země si mohou půjčovat a politici mohou své sliby o zlepšující se životní úrovni dokonce limitovaně dosáhnout s úsilím menším, než by odpovídalo technologickému pokroku a demografickému vývoji (který do procesu zatím ani pořádně nezasáhl). Zákon komparativních výhod má trhlinu - směna aktiv funguje na obě strany, ale z té jedné je čím dál méně kryta prací (nebo surovinami či jinou hodnotou). Místo ní jsou tam dluhy, které jsou tvořeny zčásti půjčkami od vlastních občanů (což je katastrofa) a zčásti paradoxně od chudých zemí, které zde prokazují taktéž značnou neprozřetelnost, neboť jejich dluh jsou jen potištěné papírky a věřitelé je skrz ně mají v hrsti. Vlastně je to to jediné, co západu zbývá jako trumf.

Co se vlastně stalo konkrétně s tím benefitem ze směny s chudými zeměmi? Jak bylo řečeno: byl spotřebován na korupci, kdy se sice vrátil zpět do západní ekonomiky, ale urychleně byl exportován zpět do chudých zemí. Korupcí zde není míněno jen uplácení nejvyšší vrstvy, ale i střední a chudé vrstvy (typicky práce nepotřebných úředníků, podporování nezaměstnanosti, podpora vysokoškoláků, kteří nezískávají faktické znalosti a několik let si "užívají"). Toto mimotržní korupční rozdělování peněz je kromě zdanění další neefektivitou západního systému. Problémem západu není korupce, což je přirozená ekonomická aktivita; problémem západu je korupce neefektivní, tj. ta, která není v souladu s tržními silami.

Analýza chudých zemí:
Chudé země ochotně navenek přijaly liberální doktrínu západu, tj. liberalizmus ze strany západních zemí spočívající v otevřených trzích. Vlastní trhy si však úzkostlivě bránily přesně po vzoru poválečného Japonska. Podle ekonomických teorií zprava by je měla 100% cla, jako má například Brazílie, spolehlivě položit. Avšak nestalo se tak. Naopak - japonský model se osvědčil i nyní. Chudé země udržují nízké zdanění práce a spolu s ochotou dělníků v nich pracovat za nízké mzdy se jim daří sát zdroje (včetně zmíněných dluhů) na svoji stranu. Připočtěte si podhodnocené kurzy. Neuvěřitelná situace, kdy chudá Brazílie nebo Čína se topí v penězích a "bohatá" Kalifornie krachuje je zde. Samozřejmě: nic netrvá věčně a paradoxy už vůbec ne.

Navíc: Chudé země nemají demokracii, takže nejsou tolik náchylné k zmíněné politické korupci. To znamená, že jednotlivé třídy (především střední) nemohou být tolik kupovány vrstvou elit, za což jím na oplátku není zatím dovoleno tolik rozhazovat a rozhodně ne ze státem vypůjčených peněz. Střední třída se proto také tolik nemnoží (ačkoliv samozřejmě roste). Dovolím si zde úvahu, kterou hodlám dále zkoumat: Skoro jakoby se zdálo, navzdory mainstreamovým sociologickým teoriím, že efektivnější společnost je ta, co je nerovnostářská. Pokud je to pravda, tak je to pro humanizmus docela rána, neboť to vlastně znamená, že není efektivní společnost ta, kde je maximalnizován její užitek. Volně navázáno: barbaři přejedou vyspělejší civilizaci.

To, co se nyní děje a bude dít, bude narovnávání oné zvrhlé nerovnováhy. S tím, jak poroste vliv chudých zemí a budou bohatnout, bude zajímavé sledovat zda se vydají cestou demokratizace a s tím souvisejícím rozvojem střední třídy a neefektivní korupce (nadbytek výrobních kapacit v Číně tomu možná nasvědčuje). Zároveň na západě patrně dojde k odhumanizování společnosti po krachu sociálního systému, všeobecného zdravotnictví a penzí. Dále se bude nějakými cestami vyrovnávat i vnější nerovnováha (vývozy a dovozy).

Zkrátka máme se na co těšit, protože hodně starých dogmat z prava i leva bude rozcupováno na kousky. Mám samozřejmě obavy o mnoho lidí v Česku, protože všichni, kdo nevlastní žádný kapitál, na tom budou opravdu zle. Nemovitosti nikoho nezachrání, protože v chudé zemi na nájmech nikdo nezbohatl - na nájmech se bohatne v zemích se státem vyšponovanou cenou nemovitostí skrz levné úvěry - to si prosím uvědomte: nemovitosti nejsou kapitál. Přesto se na to vše těším, už i proto, že ekonomická stránka není celý život a je lepší být chudý a rovný, než bohatý a svině. Ten uragán, co za chvíli přijde, zcela určitě postaví na západě na hlavu i vztahy mezi lidmi. Doufejme tedy, že v tom pozitivním smyslu.