Co dělat?

Jsem už pár dní zaseklej na tom, že musím napsat článek, kterej můžete číst právě zde. Jednak jsem si vědom toho, že moje poznání světa je jako vždy limitováno a jednak taky vím, jak jsou lidi v Česku, Evropě a vůbec v celém "civilizovaném světě" hákliví na to, když jim někdo říká, co se má dělat. Ale nemůžu si pomoct, mám to na jazyku, takže ven s tím.

Momentálně se, mezi návalem práce a konflikty po Skype, prokousávám knihou Slavoje Žižeka (kredit: strictly critical, přečíst si ji můžete zde). Je to poměrně těžké čtení, a to nejen kvůli univezitnímu jazyku klasického inťoše. Je těžké přijmout obraz, který Žižek vykresluje o našem světě i o nás. Bohužel si myslím, že Žižek má pravdu. V čem? V hodně věcech - tady navážu jen na nějaké a ke zbytku se vrátím někdy v dalších postech.

Žižek například ukazuje, jak se dnešní doba vůbec nevymyká době poválečné a dokonce i předválečné. To, že máme více - či méně tendenci podléhat dojmu, že jsme se zbavili jakési nesvobody je součást rafinované iluze, kterou nám vtlouká do hlavy dnešní režim za přispění nás samých. Koneckonců, režim jsme my a vždy jsme byli.

Rádi hrajeme hry s okolím, s blízkými a sami se sebou. Vytváříme si problémy, které pak pracně řešíme a obvykle jsou to malichernosti. Pokládáme za důležité stihnout večerní program, výhru našeho hokejového týmu, povolání ještě nenarozeného dítěte a značku svetru nebou auta. Hrdina středověku byl rytíř, který bojoval za Boha; hrdina dneška je koníčkář. Bytost, která bojuje za své hobby - a jinak sedí v práci, kde se nepředře a má za to obstojný peníz; případně sedí v podnikání, kde má hned peněz víc a může si dovolit opravdu náročného koníčka. Koníčkář celou svoji "vášeň" dává do motorek nebo solária. Čas od času se mě někdo zeptá... "Tibore, jaký ty máš vlastně koníčky?" Během té pauzy, co neodpovídám, patrně něco demoluju. Ne, koníčky nemám a je to možná jediná věc, co mám, a jsem za to strašně vděčný. Neboli: nevytvářím si problémy a nesnažím se zapomenout na realitu tím, že bych lepil letadélka.

Koníčkáři necítí bolest z bytí, zapomněli na svět a ve svém kolotoči práce - zahrádka; práce - závody; práce - výstava psů; práce - hospoda; práce - klub; práce - televize; práce - marihuana; práce - charita (ti nejšílenější práce - práce) se snaží dosáhnout další mety více-lépe-radostněji a do konce života jim to vydrží. Frustraci spláchnout svojí drogou, však vědci zjistili, že každý potřebuje svoji závislost, jak říká idnes. Nebo ne?

Jenže to nefunguje. Cítíme*, že není něco v pořádku. Můžeme obviňovat systém, ekonomiku, Česko, Brazílii, NWO, Židy nebo anarchisty, což taky děláme a utvrzujeme se v tom, že děláme to jediné, co můžeme. Jenže je to celé hra. Ve skutečnosti jsme srabi, co se bojí kouknout pod do skříně, natož vyrazit do temného lesa. Ležíme v posteli značky Prozac s věčně rozsvícenou lampičkou značky Hypotéka, pro jistotu baštíme brambůrky Cipralex, díváme se na televizi značky Viagra a běží tam nonstop program Pojištění. Za plotem štěká Nezaměstnanost a vyje Nejistota, MaléSebevědomí se tam přetahuje se SpolečenskýmNeuznáním, v komíně hučí Nevěra (někoho, koho ani neznáme, ale předstíráme k němu... co vlastně?), podlahy jsou kluzké NedostatkemLásky, nad tím vším se vznáší mraky Bolesti a Osamění a zdálky připlouvá stratocumulus Smrt. Tak strašný strach. Vážení. Je to směšné! Ne, že by to celé neexistovalo. Naopak, je směšné, jak děláme, že to neexistuje a právě tím tomu dáváme absolutní váhu.

Proč to sem píšu? Nějak, po těch minulých postech mi přišlo, že si myslíte, že ten výlet do Brazílie byl byznysmanský krok tam, kde Viagra je levnější a Prozac silnější. Ano, máte pravdu. V Brazílii bude patrně v následujících desetiletích snadnější život než v Evropě. Přesto je emigrace z ekonomických důvodů stejná ubohost a ztráta energie jako zjišťování detailů o celebritách. A já jsem to svými posty hodně a mylně podpořil.

Pár koníčků jsem ve světě vyzkoušel (kde je má sbírka mincí?!, kde je mé karatistické kimono?!), ale všechno to končí tak, že si člověk řekne: "hm, dobrý... a co jako?". Existuje věc, která dokáže člověku doslova naplnit srdce a výlet do Brazílie, nebo spíš odpoutání se od rodné hroudy, toho je součástí. To, co mě naplňuje štěstím je poznávání světa. Ne, žádné studentské výlety tam a zase zpátky. Žádné výpravy za dobrodružstvím, které si na vše jen hrajou, takže nenasytí. Jde o to, se do toho světa ponořit bez strachu a bez zadních vrátek. Je potřeba opustit vše a nechat do sebe tu novou realitu nasát. Neplánovat věci, které přijdou až potom. Věci, co se mají stát, přijdou samy. Jedině úplným odevzdáním může člověk poznat svět. Jinak vidíte kolem sebe jen děsivý odraz sebe sama, který ve vás vzbudí ještě větší strach. Nepodléhejte tomu a nechtějte tomu podléhat. Je to celé past, na které člověk posléze pracuje už jen sám. Skutečný život existuje. Tam venku.

*Píšu v prvním pádě množného čísla, protože se mi poslední dobou nějak ztrácí ego a když se tak s někým bavím po Skype, tak to tak nějak cítím s lidmi dohromady. Přeberte si to jak chcete. Možná to tak píšu proto, abych nebyl až příliš arogantní a vy jste to lépe zpracovali. A o to jde. O předání informace.