Další a další psycha

Angličan jede domů. Mě plivla do obličeje jeho bytná, ale kupodivu jsem jí nic neudělal. OK... popořádku. Bude to trochu dlouhé, ale bude to klasická beznadějná story života. Strašně doufám, že se z ní budeme moct všichni poučit.

Ta paní, co u ní Angličan bydlel, mu dělala čím dál větší problémy. Jednak ho buzerovala, přicházela s obskurními nabídkami jako sex s jakýmsi teploušem a chtěla doplatky, na kterých se nedomluvili. Závěr byl takovej, že Angličan musí pryč.

Dřív stále tvrdil, že musí trpět, vydržet to a změnit ji. I když mu jak lidi z kostela, já i T. jsme říkali, že je to kravina. František tvrdí, že lidi se nikdy nezmění. Já říkám, pokud budou chtít, tak změna je možná. Tahle osoba ale v žádným přípaě změnu nechce. Je to obstarožní, tlustá, ztracená existence, co si právě vyžírá poslední lichvářský úroky od života. Na změnu je u ní prostě pozdě.

Včera mi začaly po skype přicházet zoufalé zprávy od Angličana, že ho nechce pustit ven a chce nějaké nesmyslné doplatky. Mám teď opravdu eneormní množství práce, zvlášť porušuju závazky vůči jednomu člověku, kterému se chci tímhle strašně omluvit, ale ten to vědět nebude, protože česky nemluví. Ale tohle jsem prostě opět řešit musel. Šli jsme pěšky do domu té čarodejnice.

Je to asi 4 kilometry, takže jsme cestou trhali kokosy a rozbíjeli je o kmeny /s kokosem stačí jen klepnout a můžete pít/ a povídali si. Angličan uznal, že zůstávat tam a měnit ji byla chyba. Dohodli jsme postup - on bude překládat, já budu mluvit. Požadovat se budou účty a platit se bude jen to, co přesáhne účty za minulá období. /Samozřejmě že baba účty Angličanovy ukázat nechtěla, nic navíc se nespotřebovalo - ženská jednoduše nemá peníze/.

Po příchodu do domu mě čarodejnice samozřejmě nejdřív, jako správná taktička vyrazila, že se mnou se bavit nebude. Protože ví, jak na Daqa. Po té procházce jsem ovšem věděl, že on ví, co má dělat a požadovat. Bába začínala postupně řvát. Přes plot jsem Daka zavolal a řekl mu ať si sbalí všechny věci a vypadne třeba oknem a vůbec se s ní nebaví. Jenže Daq, náš milý křesťan, si ji nechal nasáčkovat do pokoje a v nestřeženém nerozhodném okamžiku mu ta ženská sebrala notebook. A že prý volá policii.

Zavolal jsem opět Daka, ale s ním si to tam šinula i ta ženská. Něco jsem mu říkal a ona se vetřela mezi nás. Gestem jsem jí ukázal, ať se odsune dál. Nerozdýchala to a jednoduše mi přes branku plivla do obličeje.

Stárnu. Takže jsem měl amok jen 2 sekundy, za který stihla zmizet a Daq držel branku a bránil ji, protože ji zabít by opravdu nebylo optimální. Křičel, že teď přijede policie a ona udělala několik crimes a tím se to vyřeší. Uklidnil jsem se rychle, to je pro mě doufám pozitivní změna. Říkám mu OK. Teď půjdu pryč a ty to s nima vyřešíš, podáš trestní oznámení. Vše podle plánu. Daq říká OK. Pak, protože už spotřeboval peníze na tenhle měsíc, co mu dávám, mě požádal o další, protože co když ta ženská ukáže účty, tak je přeci bude muset zaplatit, že. A tady jsem udělal asi jedinou chybu. Peníze jsem mu dal. I když bylo jasné, že žádné účty nemá, poněvadž by je dávno ukázala.

Odešel jsem za T., která opodál uklízela náš předchozí dům a to hlavně proto, že už jsem přetáhl turistická víza a s policajty bych se radši nebavil, i když to není problém, podnikatelská víza jsou na cestě a i po deportaci ze země se na ně dá bez problému vstoupit zpět.

Asi za 2 hodiny jedu zpět a co nevidím. Daq kráčí po ulici se všemi věcmi. Měl jsem opravdovou radost, že vše vyřešil, ale při prvním pohledu do jeho tváře vidím, že vše ok není. Policie nepřijela a baba ho ukecala, že musí ven. Daqovi to bylo nepříjemné, takže prostě vyměkl. Neudělal nic. Zaplatil jí všechno, co chtěla /tvrdí aby ochránil mě a T./ a odešel.

Přátelé, tohle je na mě moc. Angličana mám rád jako příbuzného, ale tohle prostě nejde. Nemůžete nechat někomu příbuznému naplivat do ksichtu, nemůžete být slabí, nemůžete se bát a postavit si víru na tom strachu. Víra i víra v Boha je fajn. Pokud ale touhle vírou omluvíte své slabosti i sliby, pokud přenášíte břímě svého života na někoho jiného, je to prostě nefér. Já jsem ztratil další den života - a proč vlastně?

Během zběsilé jízdy na kole, kdyz jsem čarodejnici za přihlížení vesničanů strhnul ceduli z vrat, jsem došel k tomu, tomu jedinému, k čemu se dalo. Angličan musí domů, tohle prostě nevyšlo. Snažil jsem se ho něco naučit ohledně vydělávání peněz a základ má dobrý. Ale snažil jsem se mu říct něco o světě a on to prostě odmítá akceptovat. V tom, co jsem popsal, se to projevilo úplně jasně a já nemůžu být takovej debil, co se snaží změnit někoho, kdo vlastně nechce. Tím bych jen popřel sám sebe a rady ohledně toho, jak se má chovat ke světu i té ženské. Je to prostě to poslední, co mu můžu dát. Letenku do pryč.

Celé to ještě pokračuje, ale už je to moc dlouhý a celý mě to dost bolí, takže příště. Teď mám plno práce s papírováním. Rád bych si třeba koupil židli, protože doma žádnou nemám a ukrutně mě bolí záda.