Clovek je ztracen, ale vetsinu casu o tom nevi. Proto je frustrovan. Me se ted postestilo se opet dostat do stavu, kdy slastne nic nevim.
Patrne se to zvrhlo nekdy pred 10+ lety v Amstru, kdy jsem si s bratrancem dal ten nejsilnejsi trip v zivote. Sice jsme si mysleli, ze v nem neni zadne LSD, ale funguje doted. Vite, ze jste si ho dali taky? Nekdy pred par miliardama let a v jiny galaxii.
Cele se to zvrhlo do road movie v letadlech, kde se v nocnich letech v basic english resi protestantsky Buh versus Buh/buh, co je sracka a nechal na lidech praci, co mel udelat On/on.
Serii zdanlive zmatenych kroku jsme nikoliv v Porto Alegre, ale v relativne zmrzlem zapadakove. Hledani optimalni trasy k naplneni predurcenosti desi i Anglicana. Me desi jeho zvedavost, kdy po Pernambucku obtezuje vsechny od farmaru az po nebohou obsluhu ve fast foodu s tim, zda v Rio Grande D.S. maji internet rozvedeny i skrz elektricke zastrcky. (Ve skutecnosti jsem jeho zvedavosti nadsen.) Ted je teda tak 30 na slunicku v 9 rano na zaprazi, kde chytam free wifi s nazvem "Berlin". Ale lidi chodi v perovych budach.
Kolem je to mazec. Pastviny, gauchove na konich, vrby a olse u rek, hory i roviny jako v Holandsku, na zahradkach misto jablek mandarinky nebo eukalypty. Kostel prostestantskych Zidu. A na me dela nalety vlastovka.
To tak ve zkratce vse, o Bohu a o tom, kterak je rodina Anglicana uboha stejne jako zbytek sveta az jindy. Jdu na stejk.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.