Pomozte dětem v Brazílii

Brazílie je velká země. Plná chudoby. Děti žijí a spí na silnicích, nebo v lepším případě ve favelách. Často nemají na doktora, vybírají popelnice, jsou nuceny krást nebo prostituovat, jelikož dealeři drog zneužili jejich nevinnosti. Zastavme konečně tento hrůzyplný kolotoč. Kdyby každý z nás dal jen tak maličko! Pojďme spojit své síly. Vždyť si to můžeme dovolit, vlastně si toho ani nevšimneme. Určitě to zde čte nějaký právník, na webdesign už někoho mám.

Anebo si můžem nasrat a bude to mít stejně úlevný efekt (dneska bych ho docela uvítal).

No, jsem přesvědčen, že když budete trochu googleovat, tak podobných canců, jako jsem dal na úvod, najdete hafo. V čem je problém? Jo, děti tu spí, žijí, množí se a umírají na ulicích nebo v bídě. Je to samozřejmě ta nejvíc tristní věc na světě: máme plastické kliniky i pro zvířata, pro úspěšný společenský život je třeba si pořídit spoustu předražených zbytečností, jíme v pozérských restauracích a denní nájem těch movitějších z nás nezřídka přesahuje cenu nemovitosti, ve které bydlí jiný člověk.

Rozdíly, kterých si nelze nevšimnout. Část z té bohaté části světa otupěla. Část chce pomoct. Jaká je motivace? Buď si odpomoct od špatného pocitu tím, že něco udělám, anebo pomoc zakomponovat do své společenské pózy. Ono je to v důsledku jedno. Ve skutečnosti o ty děti nejde. Jde o to si s co nejmenšími, zanedbatelnými, postačujícími náklady zajistit to, co chceme. Děti jsou všem ukradené. Jde jen o nepříjemnou imaginaci v hlavě, které je třeba se zbavit; anebo o příjemný doplněk v životě různých zrůd (rozuměj manželek politiků apod.), kterým ten zástup chcípáků vytrhává trn z paty, neboť mohou předstírat žití i pro něco jiného, než pro masku číslo jedna.

A to jsem nezmínil, jak bohatá je Brazílie. A jak by problém chudoby byl řešitelný z vlastních zdrojů. A jak plýtvá. Plýtvá se všude. A plýtvají i chudáci. Ano, vzorec chování od českých cikánů je mezi nejchudšími (ne všemi) rozšířen. Dokud nejsou peníze, tak se čeká. Jak přijdou peníze, jsou utraceny za první hovadinu, co je na ráně. Pokud možno třeba za fake značkové boty, co dodají pocit, že je dotyčný king. Snad se s tím pocitem dočká další pomoci. Chudák. Prosím, pomozme chudákům na ulici v tričku Nike. Ať si koupí Adidas a může jít na karneval tančit na svých shnilých končetinách a opruzovat. Udělejme svět lepším. Uh. Ve skutečnosti: na všechny ty lži ze svého života přiložme ještě další. Takovou, která nás má vykoupit. Lacino koupit něco drahého, přesně tak, jak nás učí moderní ekonomika, kde ve skutečnosti jde o draho prodávaný šunt. Tak u pomoci dětem z rozvojových zemí, tam se to fakt daří. Koupit pár dětem pastelky, nebo podpořit pernambucký badmintonový klub - to je fakt ubohé jak ptačí chřipka.

Co jsem ale již zmínil: jeden člověk zde mi opravdu přirostl k srdci. Říkám mu Angličan. Bydlí se třemi bratry v domku koupeném za 5500 kč. Má tři neznačková trička, dvoje kalhoty, jednu hlavu. Krátce před mým příjezdem byl vyhozen z práce, kde vydělával cca. 3000 kč čistého, z čehož si ušetřil něco přes 10000 kč na kurz průvodce (což nestačí). Nyní se chystal pracovat a studovat kurz. Okolnosti ho donutily kurz odložit na příští týden.

Seděli jsme tak v hrkajícím autobuse, já přemýšlel o demenci světa a on se vedle mě zubil a trhanou angličtinou, na jejíž výuku si platí soukromého učitele mi říkal, že Bůh nesnáší lenochy, kterých je plná Brazílie. Pak jen tak mezi řečí jsem se dozvěděl, že unesený Ricardo se chystal mi ukrást batoh a Andre se chystal sebrat drobné, které odpadnou při chystaném nákupu mého domu.

Svět je jen stoka hnusu. A největší hnus je uvnitř hlav. Už dřív jsem Angličanovi řekl, že když bude potřebovat peníze, tak ať mi dá vědět. Ale jak jsme tak skákali na betonových zpomalovačích dálnice, začal jsem sám od sebe mluvit, aniž bych moc věděl, co chci říct. Teď už to vím. Styděl jsem se. Chystal jsem se koupit si zasraný odpustek. Pár hodin poté, co jsem mu vysvětloval, kdo byl Jan Hus. Dát mu pár litrů na to, aby si dokončil kurz a život skončil s artrózou a marnými nadějemi v žlutém průvodcovském tričku, degradující, s bandou pedofilních Germánů v patách.

Abych to zkrátil: mám společníka. Není to sranda, protože společnost snáším dost špatně. Pokusím se ho naučit, jak zvednout některé z těch peněz, co nechává západní civilizace ležet volně na internetu. Myslím, že se svým přístupem má slušnou šanci. Co bude dělat pak, ví jeho Bůh. Doufám, že si koupí vytuněný bourák, motorku nebo aspoň značkové kvádro. Navíc se podívá do světa (za pár dní jedeme pár tisíc kilometrů na jih), což se mu zatím nepodařilo. Můžete se těšit, kterak Orbital zase dostane od reality na držku, ale realita má (doufám) smůlu, protože dokud dejchám, tak se (věřím) zvednu. Jen jsem čím dál víc nasranej.