Pomozte dětem v Brazílii

Brazílie je velká země. Plná chudoby. Děti žijí a spí na silnicích, nebo v lepším případě ve favelách. Často nemají na doktora, vybírají popelnice, jsou nuceny krást nebo prostituovat, jelikož dealeři drog zneužili jejich nevinnosti. Zastavme konečně tento hrůzyplný kolotoč. Kdyby každý z nás dal jen tak maličko! Pojďme spojit své síly. Vždyť si to můžeme dovolit, vlastně si toho ani nevšimneme. Určitě to zde čte nějaký právník, na webdesign už někoho mám.

Anebo si můžem nasrat a bude to mít stejně úlevný efekt (dneska bych ho docela uvítal).

No, jsem přesvědčen, že když budete trochu googleovat, tak podobných canců, jako jsem dal na úvod, najdete hafo. V čem je problém? Jo, děti tu spí, žijí, množí se a umírají na ulicích nebo v bídě. Je to samozřejmě ta nejvíc tristní věc na světě: máme plastické kliniky i pro zvířata, pro úspěšný společenský život je třeba si pořídit spoustu předražených zbytečností, jíme v pozérských restauracích a denní nájem těch movitějších z nás nezřídka přesahuje cenu nemovitosti, ve které bydlí jiný člověk.

Rozdíly, kterých si nelze nevšimnout. Část z té bohaté části světa otupěla. Část chce pomoct. Jaká je motivace? Buď si odpomoct od špatného pocitu tím, že něco udělám, anebo pomoc zakomponovat do své společenské pózy. Ono je to v důsledku jedno. Ve skutečnosti o ty děti nejde. Jde o to si s co nejmenšími, zanedbatelnými, postačujícími náklady zajistit to, co chceme. Děti jsou všem ukradené. Jde jen o nepříjemnou imaginaci v hlavě, které je třeba se zbavit; anebo o příjemný doplněk v životě různých zrůd (rozuměj manželek politiků apod.), kterým ten zástup chcípáků vytrhává trn z paty, neboť mohou předstírat žití i pro něco jiného, než pro masku číslo jedna.

A to jsem nezmínil, jak bohatá je Brazílie. A jak by problém chudoby byl řešitelný z vlastních zdrojů. A jak plýtvá. Plýtvá se všude. A plýtvají i chudáci. Ano, vzorec chování od českých cikánů je mezi nejchudšími (ne všemi) rozšířen. Dokud nejsou peníze, tak se čeká. Jak přijdou peníze, jsou utraceny za první hovadinu, co je na ráně. Pokud možno třeba za fake značkové boty, co dodají pocit, že je dotyčný king. Snad se s tím pocitem dočká další pomoci. Chudák. Prosím, pomozme chudákům na ulici v tričku Nike. Ať si koupí Adidas a může jít na karneval tančit na svých shnilých končetinách a opruzovat. Udělejme svět lepším. Uh. Ve skutečnosti: na všechny ty lži ze svého života přiložme ještě další. Takovou, která nás má vykoupit. Lacino koupit něco drahého, přesně tak, jak nás učí moderní ekonomika, kde ve skutečnosti jde o draho prodávaný šunt. Tak u pomoci dětem z rozvojových zemí, tam se to fakt daří. Koupit pár dětem pastelky, nebo podpořit pernambucký badmintonový klub - to je fakt ubohé jak ptačí chřipka.

Co jsem ale již zmínil: jeden člověk zde mi opravdu přirostl k srdci. Říkám mu Angličan. Bydlí se třemi bratry v domku koupeném za 5500 kč. Má tři neznačková trička, dvoje kalhoty, jednu hlavu. Krátce před mým příjezdem byl vyhozen z práce, kde vydělával cca. 3000 kč čistého, z čehož si ušetřil něco přes 10000 kč na kurz průvodce (což nestačí). Nyní se chystal pracovat a studovat kurz. Okolnosti ho donutily kurz odložit na příští týden.

Seděli jsme tak v hrkajícím autobuse, já přemýšlel o demenci světa a on se vedle mě zubil a trhanou angličtinou, na jejíž výuku si platí soukromého učitele mi říkal, že Bůh nesnáší lenochy, kterých je plná Brazílie. Pak jen tak mezi řečí jsem se dozvěděl, že unesený Ricardo se chystal mi ukrást batoh a Andre se chystal sebrat drobné, které odpadnou při chystaném nákupu mého domu.

Svět je jen stoka hnusu. A největší hnus je uvnitř hlav. Už dřív jsem Angličanovi řekl, že když bude potřebovat peníze, tak ať mi dá vědět. Ale jak jsme tak skákali na betonových zpomalovačích dálnice, začal jsem sám od sebe mluvit, aniž bych moc věděl, co chci říct. Teď už to vím. Styděl jsem se. Chystal jsem se koupit si zasraný odpustek. Pár hodin poté, co jsem mu vysvětloval, kdo byl Jan Hus. Dát mu pár litrů na to, aby si dokončil kurz a život skončil s artrózou a marnými nadějemi v žlutém průvodcovském tričku, degradující, s bandou pedofilních Germánů v patách.

Abych to zkrátil: mám společníka. Není to sranda, protože společnost snáším dost špatně. Pokusím se ho naučit, jak zvednout některé z těch peněz, co nechává západní civilizace ležet volně na internetu. Myslím, že se svým přístupem má slušnou šanci. Co bude dělat pak, ví jeho Bůh. Doufám, že si koupí vytuněný bourák, motorku nebo aspoň značkové kvádro. Navíc se podívá do světa (za pár dní jedeme pár tisíc kilometrů na jih), což se mu zatím nepodařilo. Můžete se těšit, kterak Orbital zase dostane od reality na držku, ale realita má (doufám) smůlu, protože dokud dejchám, tak se (věřím) zvednu. Jen jsem čím dál víc nasranej.

Vydělej snadno milion!

Ano, je to tu. Po drsně filozofických článcích (u kterých jsem podezírán, že je nechápu ani já) jsem se původně rozhodl napsat něco oddechového o Olindě - městě, kde teď jsem. Pak ke mě dorazily nějaké, pro vás nepodstatné, zprávy kol celého světa. A naopak jsem si uvědomil, co je pro vás podstatné. Jsou to samozřejmě peníze. A proto jsem vás jako vždy podvedl zavádějícím titulkem. Je to obzvlášť zákeřné pro majitele RSS čteček.

Hm. Tak tohle by se dělat nemělo. Tedy slibuji, že pokud budete číst pozorně, tak melounek na vás čeká. A můžete pro něj hned do banky. Pokud to bude v Recife, tak ohleduplně, ať nevzbudíte odpolední spáče u vchodu.

Co je na světě nejdůležitější? Jestli si odpovíte láska, neb vám zrovna chybí; peníze, neb vám zrovna chybí; zdraví, neb vám zrovna chybí; klid, neb vám zrovna chybí; nebo cokoliv jiného, tak vám navrhnu společného jmenovatele. Je to poznání. Bez něj hrajete jen podivnou loterii o ty výše zmíněné věci. A jak lze vidět, není to zrovna výherní loterie. Šéfuje jí potracený bratr Adama Hušáka.

Poznání
Jedna z vlastností a možná i definic dětství/dospělosti je ta, že dospělý si myslí, že ví, neboli má poznání. Dítě je přesvědčeno, že neví, neboli poznání nemá. Předpokládám, že děti zde nejsou, takže my všichni víme. A to se máme.

Poznatelnost
Pokud něco víme, tak z toho lze vyvodit, že něco vědět lze. Neboli že svět je poznatelný. Neboli, že existuje objektivní realita. Pokud nechceme být v rozporu nebo nekonzisteci, a jsme přesvědčeni, že víme, musíme být zastánci objektivní reality.

Zde je ale problém s agnozí neboli nepoznatelností neboli subjektivizmem. Neboť k subjektivizmu jsme to všichni kolektivně dotáhli. Neplatí morálka, nejsou špinavé peníze, ekonomicko-sociologické poznatky mají vypovídající hodnotu toaleťáku. Ještě jinak: propad hospodářství může být zdravý, ponechávání malých dětí ve špíně může zamezit alergiím v budoucnu, nevěra může být kořením vztahu, umírat doma může být hezké, potrat může způsobit více štěstí, nereprodukovat se může být hedonistické...

Jsem přesvědčen, že tenhle rozpor dělá ve všech hlavách tu šílenou paseku. Pokud je vše zpochybněno, prostě nemůžeme vědět. Ale stále se držíme toho, že víme. Hrozně moc nechceme hrát tu loterii o zdraví, lásku, peníze, klid... A držíme se vědění zuřivě, zoufale a beznadějně. Subjektivizmus kupodivu nebyl odsunut někam hodně hluboko do nevědomí. Zvrátil se do obhajoby toho, že můžeme "vědět" jakýkoliv nesmysl, a je to v pořádku, možné je přeci cokoliv. Jenže pokud je skutečně možné cokoliv, tak to jakékoliv vědění vylučuje.

Teď, co je špatně, že? Já to nevím. Já nevím nic :)

Opravdu nevím? Asi lžu :( Jehovista, co odmítá krev, je podle mě prostě objektivně idiot držící se nesmyslu, stejně jako lidé neustále řešící prasečí chřipku. V Anglii jeden chlapík zkazil rande, neboť si v obavě před nákazou stále myl ruce. V Kanadě zase spolubydlící spolu s vrátným a majitelem činžáku přátelsky nařídili mému kamarádovi nevycházet z bytu a s nikým se nebavit.

C: Hey sorry I made some trouble 4 u. After I told Mike (to je typek na
vratnici, u tohodle baraku je 24h sluzba) u symptom, the building admin
suggest u not leave the apt or talk to anyony else for precautions of pig
flu. They will send some doctor to come to exam u.

P: Its a joke or you are serious?

C: I am serious, sorry about it. I hpe it won't cause too much inconvenience to u. I just had a quick check & i am ok.

P: Thats nice you are ok. I dont need anyone else to decide about my health cause I am still capable to do it by myself. I went to see a doctor if you remember and omg there is no pig flu. You dont have to believe everything u see on tv

C: Yeah I believe u are perfectly healthy but it is difficult to convince others. If u need to leave the building just make sure the onceiger don't see u
If I had wanted to stay for the funeral Mac would have come on Sunday and been with me. He left that choice for me.

Zvětšenina
Zrovna jsem se tak utápěl v úvaze o subjektivizmu (mám to vždy místo večerní modlitby) a z ničeho nic jsem si vzpomněl na tenhle film - oblíbené to téma kavárenských povalečů. A zjistil jsem, že o něm nic nevím! A to jsem ten film několikrát viděl. Jenže ten film jsem viděl naposled tak v 11ti letech s nadšenou maminkou. (ČSFD mě poučila, že komunisti brali Zvětšeninu jako kritiku buržoasní společnosti).

Zajímalo by mě několik věcí. Jestli maminka věděla, o co v tom filmu jde. Dle recenzí lidí, co vědí o filmech vše, ho totiž nikdo nepochopil. To že jsem ho nepochopil já, je asi v pořádku. Byl jsem dítě, co nic neví. Jenže: dle recenzí lidí, co vědí o filmech vše, je ten film symbolikou světa a agnoze. Neboli subjektivizmu a nepoznatelnosti. Film je o moderním člověku, co pátrá, hledá, občas něco najde, občas mu svitne a pak to celé vyšumí tak, že ani recenzenti, co vědí o filmech vše, nevědí kam. Nebylo to tak, že to dítě, právě proto, že nic neví, vědělo?

Tohle mě fakt děsí.

Efektivní korupce

Problémem Brazílie není korupce, ale neefektivita korupce. Korupce je součástí společnosti v každé zemi, dokonce i v zemích úspěšných jako USA, Japonsko nebo Česko. V těchto zemích víte, za kým jít s vašimi penězi a víte, kolik mu máte zaplatit, abyste dostali to, co potřebujete. Brazílie je příliš neorganizovaná a neefektivní, co se týče korupce. Můžete podplatit jednoho policajta, pak druhého a pořád nemáte to, co potřebujete. Nebo podplatíte soudce nebo politika a oni pro vás neudělají absolutně nic.

Prší. Sedím v Olindě v houpací síti a nejde internet. Vždycky když prší, tak zde zkolabuje připojení. Jediné co můžu, je používat Skype (neskutečné, co všechno ta potvora dokáže) a v omezené míře Google. Články na internetu čtu přes archív Google. A právě v jednom z nich píší to, co je kurzívou psáno v úvodu. A jelikož se tam zmiňují i o tom, jak v Brazílii za deště nefunguje internet, beru ho hned za hodnověrný zdroj.

Zkušenosti s korupcí tady zatím nemám, ale už mám domluvenou schůzku s jedním pánem, co má známé na policii, ohledně papírů. Jak to dopadne uvidíme. Myslím, že tu nikdo nechce peníze na dřevo, spíš se budují přátelské vztahy a lidé si nechávají vzájemně "otevřený nevyrovnaný účet".

V Evropě vidíme funkční korupci všude. A je neuvěřitelné, jak nás baví dokola pořád omílat, jaká je to hrůza, aniž bychom se zamyseli, proč, když je to hrůza, je to hrůza přetrvávající napříč politickými režimy. Politici a lidé, co jsou příjemci peněz zatloukají; my, co musíme uplácet náš aparát nadáváme. Znovu a znovu. A nikdy se nic nevyšetří. Možná proto, že korupce je efektivní.

Zkusme teď použít ultraliberální brýle křížené s fašizmem. Oboje jako vysvětlení světa, nikoli jako ideologii. Zapomeňme teď na idealistický koncept učebnicové demokracie. Z fašismu si vezměme to, že silnější požírá slabšího. Od ultraliberálů to, že trh, neboli efektivita, se vždy prosadí.

Pokud je koncept, toho, že vítěz chce vždy urvat co nejvíce, pravdivý, tak demokracie zdánlivě vypadá nepřirozeně. Vedoucí činitelé státu jsou ohodnoceni jako střední management úspěšné firmy a i za to jsou kritizováni. Tohle je odměna za celoživotní lezení po hřbetech a do zadnic? Za soustavné zrady a stresy? Takže buď jsou pak lidé, co mají moc altruisté :), anebo mají skryté odměny. Jako skrytou odměnu můžeme dnes vyloučit i prestiž, neb i pornoherečka ve výslužbě jí má v mediální kultuře víc. Takže zbývají postranní peněžní toky, kterými lidé s mocí dostávají to, co chtějí. Samozřejmě se tvoří jistá rovnováha. I v feudálním režimu byl panovník omezen. Mohl popravit koho chtěl, mohl udělat zákon jaký chtěl, ale pokud byly jeho akce přes míru, tak riskoval vzpouru. Proč riskovat vzpouru, když život je tak pěkný a můžu si psát zákony?

Efektivita si našla ve 20. století svoji cestu. S rostoucí mocí médií ale přišel zvrat. Watergate byl ohrožením systému. Funkčního systému. Naštěstí pro systém se utvořila nová rovnováha. O korupci je dovoleno mluvit a upozorňovat na ni, ale všichni zavíráme oči. Ono je to totiž efektivnější, než s ní bojovat. Viz. úvod. Ve společnosti, kde nevíte, koho a jak podplatit, jste omezeni. Někde hluboko si možná všichni uvědomujeme, že než riskovat svůj pohodlný život, je lepší zavřít oči, občas si zanadávat a být rádi, že lidé s mocí nejsou jako Mugabe a místo bilionů jim stačí miliardy.

Nebo že to není jako v Brazílii. Brazílie je jako basebalový hráč s enormním potenciálem. Má sílu, výdrž, rychlost i šikovnost, ale nikdy se nedostane do první ligy, píše se v článku z úvodu. Mohu potvrdit, že Brazílie je země s úžasnými možnostmi. A možná, že až zkvalitní svůj korupční systém na euroamerickou úrověň, tak se do první ligy dostane.

Dokud budou totiž lidé líní a budou chtít vrchnost nad sebou a zároveň jim nebude vadit lhaní sama sobě, tak nám všem bude muset stačit demokracie. Demokracie, jejíž nedílnou součástí je korupce. Korupce totiž není vředem demokracie. Korupce je podstatou demokracie a je to prvek, který zajišťuje její funkčnost. Jak rád bych byl za pořádnou korupci nyní, kdy musím čekat, až vyschnou telefonní linky, které byly položeny nekvalitně, neb nějaký korupčně neefektivní politik prosazoval nekvalitní tuzemské materiály, místo toho, aby se nechal podplatit od telefonních operátorů a povolil dovoz kvalitnější zahraniční izolace. Politik by dostal, co chce, telefonní operátoři by vydělali s rychlým internetem, společnost by profitovala z levných informací a poklesu cen připojení v důsledku úspor z rozsahu a já bych mohl na blog nahrávat pěkné fotky a nepsat hovadiny.

Revoluce je Sexy!

Kdo to řekl? Určitě Che Guevara, co neumřel a šel makat do Ogilvy. Zpět k mé rozpornosti. Poslední výplod byl o zdánlivě harmonické konzervativnosti brazilského feudalizmu. Buďme objektivní: všem se to asi nelíbí. Jenže to tu vypadá na dost velkou zemi a záleží na tom, kde jste. Po přesunu 20km severně z Olindy do bydliště uneseného Ricarda se věci jeví hnedle zas o dost jinak. Je tu rudo, rozhořčeno, pohoda.

Od začátku: chlapík jménem Angličan mě pozval na nespecifikovanou party. Ukázalo se, že je to takový tekk spojený s hodně levicovou agitací. Místní úřad poskytl prostor (křižovatka) a zdroje (zlodějkou napíchnutá elektřina přímo na stožáru). Bedny a dva party stany, jimž praskaly tyčky, se někde našly. Stejně tak i hromada sprejů (doplňovaná z kádí s barvami přímo na místě) na graffiti. To je zde považováno za umění. Mnoho občanů uvítalo možnost mít nový umělecký nátěr zdi, takže den před akcí byly tyto zdi označeny malým tagem od obecního úřadu, aby umělci věděli, kam cáknout. V místním skoro-kostele byla přednáška na politické téma. Neumím portugalsky, ale od Angličana jsem se leccos dozvěděl.

Cílem chudých vrstev je pozemková reforma. Kupodivu k ní mají ale vcelku racionální důvody. Velká část zemědělské půdy je v držení státu. Ale lidé, kteří chtějí půdu, obvykle využijí svých kontaktů na místní politiky a jednoduše zfalšují papíry. Politici, kteří takové triky posvětí, se dokonce nazývají podle názvu jistého hmyzu, který jsem zapomněl. Ten hmyz má zajímavou schopnost: pokud jej zavřete do krabice s papírem, tak po týdnu ten papír vypadá jako desítky let starý. Hezká eufemistická paralela. My jim neslušně říkáme svině.

Problém je, že ti lidé, co si takhle přivlastní půdu, jsou nemajetní. Takže nemají na osivo. Takže je hlad. No teorie má hodně děr, k nimž jsem se nedostal - dávám, jak to přišlo. Řekněme, že všechny své peníze ty chudí dají na těch poplatcích hmyzu. Pak se hypotéza aspoň 3 sekundy nerozpadne.

Přestože skupina za pozemkovou reformu není politickou stranou, zdá se mi, že nějaké militantní křídlo komunistů se tu utábořilo. Na stánku si můžete vybrat od Marxe a Engelse, přes Maa, Lenina, Trockého a spoustu neznámých brazilských myslitelů až k neznámému brazilskému rapu. Možná jen komunisté neříkají nahlas, že jsou komunisté. Stejně jako tu je rozšířený satanizmus, ale nikdo to nahlas neřekne. Miliony lidí tu má doma sošku rohatého, nechávají se posednout duchy, aby pak od satanizmu ustoupili a v militantně křesťanských kostelech ze sebe ty duchy nechávali na plastové židli vyřvat od šíleného kněze.

Zpět ke komunisticko nekomunistické buňce. Její boss před rokem zemřel na motorce. Prý to byla regulérní nehoda, říkají i jeho příznivci. Narozdíl od mnoha jiných revolucinářů, kteří zařvou například po použití střelné zbraně jinou osobou. Revoluce je sexy!

Lidé se polarizují a polarizují se i uvnitř pólů. Tak jako pól evropských mrtvol má Emo vs. Gothic, tak pól revoluce má Capoieru vs. Rap. Nejsou k sobě zlí, jen lehce přezíraví. Zvuky i pohyby si navzájem vykrádají. No capoieristům zdá se odstavili vůdce Ricarda, takže je to takové rozpačité. Zato dvě rapové skupiny jsou neskutečné. Míchají do toho i elektro a místní samply jako foho. Zpívají i o tom, jak zabili Ricarda, kterého už nikdy nikdo patrně neuvidí. Nasranost a užívání si okamžiku. Blýskavá náušnice, značkové hadry a slamák na hlavě rapujícího Kobe Bryanta s 170cm výšky a děravou peněženkou.

Opět po krátké době na mě přišel pocit, že sem patřím, i když absolutně nic nechápu. Byl jsem od revolucionářů pozván do vnitrozemí na prohlídku farem - asi mi to mnoho neobjasní, ale rád bych se zúčastnil. Třeba se dám ke komunistům nebo satanistům. Problém je čas - hodně práce a navíc mě něco táhne na jih Brazílie.

No jestli vám ani teď revoluce nepřipadne sexy, tak musím vytáhnout poslední trumf. Portrét revolucionářky. Líbí se mi o něco víc než nacisty umučená partyzánka nebo ten profláklý obraz Francouské Revoluce z francouzské revoluce.

Svoboda a pokora

Teď jsem tak seděl ve francouzské těstovinové restauraci, kde mají nádherné knížky a katalogy plné fotografií z Itálie (v jednom z nich jsem uprostřed Itálie narazil na Česko - Karlův most, Krumlov a všechna ta klišé). Kolem šel průvod zpívajících a tančících neskutečně si užívajících lidí. Mimochodem blíže než pubertě byli důchodu. O to ale nejde. Jde o složení té ploužící se skupiny, za níž trpělivě čekala fronta aut.

Uprostřed byl hlouček lidí, co se dobře bavili. Byli lehce otylí a opilí. A byli bílí. Skoro jako já, to znamená na místní poměry dost. Zábavu jim i sobě dělalo asi deset kytaristů všeho věku i barvy pleti, co nádherně hráli a zpívali. Před i za touto legií šli různí prodavači brambůrků, CD disků, mražené vody, ale i jacísi žebráci s neutrálním výrazem a skupinka dětí. Všichni černí jako bota. Na rozdíl od prvních dvou skupin až na děti nekřepčili a nezpívali. Ale naštvaní nebo negativní taky nebyli. Prostě jen byli.

Odbočím zpět k nám. Nikdo nedokáže objektivně zjistit, zda New Deal ve třicátých letech prohloubil krizi a podobné Dealy dnes to udělají také, anebo zda Dealy zachraňují. Začínám mít obdobně ambivalentní pocit úplně ze všeho. Například z revolucí před +- 200 lety. Byl to důvod dominace euroatlantické civilizace nebo počátek jejího úpadku? Volnost, rovnost, bratrství. Kvůli těmhle myšlenkám dnes nejsou ženy (možná/prý) podřízenou věcí. Kvůli nim (možná/prý) není vrchnost. Kvůli nim má dnes civilizovaný člověk svobodu. Prý a možná.

Konec nevolnictví, konec otroctví, sufražetky, volební právo, konec segregace, sexuální revoluce, feminizmus, mocná média, konzum, sociální stát, devastace planety, snižování chudoby, moderní válka, hippies, bezplatná lékařská péče, metal, nacizmus, konzervativizmus a tradicionalizmus, zvyšování chudoby, fanatizmus, emancipace, Che Guevara, postmoderna, parlamentní demokracie, informační rozvoj, daňové ráje, práva zvířat, relativizmus, sebeurčení, psychedelika, komunizmus jako idea - reálný socializmus jako důsledek. Cyberpunk. Marketing. Důsledky vlny revolucí před dvěma staletími.

Není mi jasné, proč, kdo a jak přišel na to, že současný člověk je svobodný nebo jen svobodnější, než člověk minulý. Pravda, minulost neznáme - ale něco tak temného, aby to bylo temnější než současnost, si lze představit těžko.

Každý člověk má původně svobodu. Vždycky ji měl. Když už v ničem jiném, tak v právu na sebevraždu. Svobody se lze zříct a to se stalo. Stalo se to už dávno, možná někdy za jakobínského teroru. Revoluce rozvrátily staré pořádky, staré stereotypy (to je dnes sprosté slovo, že?). Lidská hrůza z chaosu, co nastal, patrně způsobila, že se lidi vzdali svobody a vyměnili ji za cosi, čemu se paradoxně a alibisticky říká právě svoboda. Kouzlo marketingu, který musí mít kořeny v té době. Marketéři i cílová skupina jsme vždycky jen my. Hrajeme to na sebe. Vytváříme si falešná zdání, zjistíme, kde máme svá slabá místa, opřeme se do nich - a zapomeneme, že jsme to udělali. Změníme se z reklamních agentů na konzumenty svobody. Za to nejcennější, co máme, za pravou svobodu, si koupíme Audiny, postavení nebo aspoň klid v koutě. Prodáváme sami sobě vakuum za ty jediné drobné, co nám dali. Když ne svoboda, tak se tomu říká hedonizmus. Tohle že je hedonizmus?

Druhá světová válka způsobila hrůzu ze stádnosti. Židi se jí děsí dodnes asi nejvíc, protože je válka brutálně zasáhla. Brazilci nebo Malajci se příliš neděsí. Válka se zde jen otřela. Strach ze stádnosti je hrozně rozšířený mem, spočívající v tom, že: Není nic horšího, než být ve stádu - než být podřízen. Takže všichni budeme sví vlastní šéfové, nikoho nebudeme poslouchat, před nikým se neskloníme. Raz, dva, tři - dá mi ta hypotéka na Hummera nebo aspoň na novou Nokii v koženém pouzdře, aby moje svoboda měla být čím náležitě reprezentována? To, čeho se bojíme, to přivoláváme.

Problém je, že jsme smečkové bytosti, ať se nám to líbí nebo ne. Stádnost a hierarchie nám budou vždy vlastní. Čím víc před tím budeme zavírat oči, tím hlouběji budeme zahrabáni. Nedávno jsem objevil šílenou hru, u které je děsivé, kolik toho vlastně uhodne. Hra funguje jen proto, že v ovzduší lítá sakra málo originality! Jediná cesta ven, jestli je nějaká, je v podlehnutí, pasivitě a submisivitě. Nemá smysl se vzpouzet. Je emigrace do Brazlíie něco strašně originálního, odvážného a jedinečného? :D :D :D

Ale alespoň zde v Brazílii člověk vidí tu jinou cestu. Nebo její náznak. Patrně bude zahubena západním světem, který mele z posledního. Dokud ale budou chodit po ulicích Olindy takové skupiny lidí, složené z různých oddělených kast, s tím, že si nebudou hrát na nějakou rovnost jako na západě; dokud se běloch na chodníku nebude muset vyhnout černému chlapíkovi; tak do té doby je čím se inspirovat. (Ještě jednou pro moralisty, kteří jsou zmateni z toho, co si právě přečetli: ta inspirace není v tom, že bychom měli černochovi šlápnout na nohu.)

Služebník Orbital

Pláže

Nj. tak další stereotyp na scéně. Brazílie: Copacabana, Ipanema, fotky nahejch mulatek. Proto jsem se dost plážím vyhýbal. Mám rád překvapení, nemám rád zklamání. To, že to na plážích bude vypadat jinak než v idylce (předpokládal jsem od žraloků, přes feťáky po prostitutky) by bylo zklamání. To, že by to tam vypadalo jako v idylce, by bylo zklamání ještě větší, protože by nebylo překvapení. Jedinec postavený před lost-lost problém propadá existenční úzkosti. Aby ji léčil, jde na pláž. Všimněte si prosím, jak hezky se držím úvodního tématu o rozpornosti.


Zastavení 1: Itamaracá
Opravdu špatné video z cesty tam.



Ostrov severně v Pernambucu. Již jsem nakousl dříve. I to že se mi tam zakousl foťák (i dál v tomhle příspěvku jsou většinou fotky nepůvodní, na pláž nenosím ani mobil, ve vzduchu nelétám atd.). Na videu je cesta klasickým VW dodávkovým taxíkem do posezónního letoviska. I tam kde je 330 slunečných dnů do roka je totiž offseason. Z městečka Itamaraca na ostrově Itamaraca se jde přepravit lodičkou přes jakousi úžinu do přilehlé vsi, která byla plná jakýchsi nudných luxusních opuštěných chatek. Tma padala brzy, což tu nepřestane překvapovat, tak jsem se rozhodl přespat v šortkách na pláži. Za zmínku stojí brutální úplňkový odliv, kdy se v noci dalo jít po písčité výspě asi kilometr do moře, kolem hučely vlny a já měl naděláno v gatích. Druhá zajímavost je, že mě v noci něco kouslo do nohy tak, že mi hnisala ještě po měsíci a vyléčil ji až odvar z kůry jakéhosi stromku, co si tu všichni pěstují na zahrádkách.

Zastavení 2 - X

Po týdnech jiných činností, jsem začal mapovat s pomocí Lonely Planet prakticky celé pobřeží Pernambuca, takže tuhle stránku s klidem použijte jako update. Všechny, až na výjimky, na něž upozorním, jsou dobře dostupné příměstskou dopravou.

Pláž Janga/Pau Amarelo je obyčejná pláž se slunečníky a bary. V Evropě by to byla samozřejmě bomba, tady norma.


Maria Farinha je za předchozí pláží. Líbilo se mi tam. Je cítit, že civilizace je daleko, okolí působí jako velmi tichý park, ačkoliv i zde je hustě zastavěno. Přes průliv s přívozem je vidět jižní část Itamaraky a působí podobně, o moc sympatičtěji než severní část.

Pláž v Olindě - má špinavou vodu a plno žraloků a odpadků kolem. Chodí tam jen místní chudina si kopat do balonu. Přesto je průchod skrz favely plné roztodivných zvířat a žvířatolidí zážitek. Budou vám říkat, ať to neděláte, ale když si vezmete jen plavky, nikdo si vás nevšimne (pokud jste chlap).


Pláž Boa Viagem - každou chvíli tam prý někoho sežere žralok. Kulturní centrum Recife, Pernambuca a celého severovýchodu Brazílie. Stovky nebo spíš tisíce mrakodrapů, zácpy, brutální ruch čtvrti vyvolených ve Volkswagenech (střední třídy), ohromná nákupní střediska a dobré restaurace. Zajímavé se tam podívat a nic pro mě.

... a takhle to tu vypadalo pár dní před příjezdem - pokrok jde rychle :(

Porto de Galinhas - vyhlášené letovisko, prý nejlepší koupání v Pernambucu a něco na tom je. Korálové útesy s jezírky, vlny na surf, mrakodrapy daleko. Žraloci tam nejsou ve vodě, ale na souši. I když je mimosezóna, tak máte pocit, že prodejci nesmyslů vás tu chtějí roztrhat. Klidu na pláži přes den prostě neužijete, co pár minut vám budou vnucovat rybu vyrobenou ze stébla trávy nebo keramického rybáře. Jenže kromě toho vám budou nosit i mraženou vodu pod nos a čerstvé obří krevety. Stav rozporu, kdy vás to bude hrozně srát a zároveň si vychutnáte pocit jen sedět a dostávat pečené holuby pod nos, si opět jednou v životě užijte! Koupání v noci v příboji na absolutně prázdné pláži rozhodně stojí za to.

Gaibu/Calhetas - přímé busy z Recife nádraží Santa Rita jen o víkendu, jinak přes Cabo (tuhle informaci jsem zjistil po dvou dnech marného čekání na rozpáleném betonu). Gaibu je pěkná pláž s nádhernými vlnami, klidnější než Galinhas, ale nemá korály a jezírka. Calhetas je skalnato-písčitá zátoka přes kopec, kdysi jistě úžasná, teď je tam taková koncentrace prodejců a hospod, že tahle údajně nejlepší pláž široko daleko je spíš široko daleko nejvíc přeceňovaná.



Ilha de Amor/Ilha de Leite - pokud nejste líní a jste až zde, tak tohle je perla Pernambuca. Má smysl chodit jen sem. Městský autobus 910 vás doveze do Piedade, s trochou štěstí až do Barra de Jangada. Tam vstupte na předraženou lodičku a po chvíli jste na Ostrově milenců. Není tam nikdo, můžete mít kilometr pláže celý den jen pro sebe. Průzračná voda, nádherné vlny. Nezapomeňte mačetu na kokosy, co jsou volně k dispozici. Tohle je ráj, kde den uteče ve stínu palmy. Ale poslední lodička zpět jede za soumraku v 17 hodin. Ne na dlouho, protože na ostrov už staví jakýsi most pro masu chrochtajících VW. Vše upadá, je potřeba si užít okamžiku.

Klid v kostele

Předně sem dávám SMS zprávu, co se do tématu vůbec nehodí, tak moc, až se sem možná hodí:
...porad jsou zpravy o te chripce, dej aspon vedet jak ti je...
Člověk si může vypsat mozek na blog, kterej notabene nesnáší; můžu tu psát o tom, jak mi mediání masírka destruuje zbytky synapsí (a VY na tom moc líp nejste) a pak dostanu tuhle SMS. Klid, klid, doprdele klid. Tyhle okamžiky jsou tak šílený... Ještě jednou polopaticky (ale v těch odkazech, co sem dávám to je a pro srandu to sem nepíšu). Celou aféru chřipku si vymyslel buď nějakej potentát z farmaceutický firmy v USA, mediální agentura v Mexiku anebo se to celé vymyslelo samo a je to naprosto jedno. Tady je dobrý článek o prasečí chřipce a opravdu doufám, že o tom nesmyslu uslyším naposled. Stejně jako o epidemii salmonely v Chile, která přijde za pár měsíců.

OK. Člověk je obklopenej kravinama jako tahle, chodí po dlážděných ulicích Olindy. A pak člověka napadne jít do kostela.

Ten klid. Barokní kostel. Úplně jiný baroko než český. Žádná vyumělkovanost. Brutální neopravené fresky. Větráky z Číny. Světla nabouchaná do stropu na železné štangli. Omítka, co ji smývá déšť, co dovnitř vniká dírou od prorůstajícího stromu. Průvodce s účesem Jágr 1990 a v khaki šortkách. Příslušníci brazilské střední třídy, co přijdou, udělají cvak cvak. Proč to dělají? Aby to ukázali manželce mezi zprávami o prasečí chřipce? Vrtačka. Klečící babka s unuděným vnukem.

Přesto: klid. Myslím, nebo jsem si myslel, že náboženská zkušenost je brutálnost. Co je pak tohle? Vyklidněný klimbání v dřevěný lavici, kde se není jak pořádně opřít. Občas do toho bzukotu kolem zazní pár tónů varhan - nikdy ne déle než na pár vteřin. Litinové svícny se kolíbají v odpoledním průvanu.

Prostě klid. Cokoliv se děje, je daleko. Všechno je správně a ok. Varhany pobzukávají jako nějaký tajemný ženský hlas. Je to morbidní, ale ne tak, aby se člověk bál. Je to jako pohřeb, ale takový, jaký nikdy nebude. Pohřeb s instatním smířením. Sádrové postavičky zpitoměle koukají, Kristus nese svůj kříž a mytologie týhle fantasy je ... hodně silná.

Pak mi zazvoní mobil, v něm prasečí chřipka a je konec.

Ohlasy

Jestli se dá nějak zesumarizovat, tak blog se nikomu moc nelíbí. Ale natvrdo se to zde v diskuzi nedozvíme. Opravdu není nic špatného udělat si nick Špunt do ucha a napsat mi, že píšu bláboly. Názor Špuntu do ucha může podpořit třeba Sekularizovaná povodeň za přikyvování Kalhotek Agáty Hanychové. Sorry to byl pokus o SEO. Ano, nadávejte vesele, ale opravdu vítány jsou pouze nicky jako Hrozba prasečí chřipky, Šrotovné v Německu anebo Obama Spasitel.

Když jsme u pana Obamy, na blistech vyšel dnes nepěkný článek, z nějž je tohle:

Ve věku obrazů a zábavy, ve věku okamžitého emocionálního uspokojení už nehledáme skutečnost. Skutečnost je příliš složitá. Skutečnost je nudná. Jsme neschopni nebo neochotni poradit si s takovým nepořádkem. Chceme si dopřát potěšení z klišé, stereotypů a inspiračních zpráv, které nám sdělují, že se můžeme stát vším, čím chceme, že žijeme v nejlepší zemi na světě, že jsme nadáni vyššími morálními a fyzickými kvalitami a že naše budoucnost bude vždy slavná a úspěšná, buď kvůli našim vlastnostem, nebo kvůli našemu národnímu charakteru, nebo protože nám požehnal Bůh. Realita coby překážka splnění našich tužeb není akceptována. Z reality máme blbou náladu.

V knize "Veřejné mínění" provedl Walter Lippmann rozlišení mezi "světem venku a obrazem v našich hlavách". Definoval "stereotyp" jako zjednodušený vzor, který nám pomáhá najít ve světě význam. Lippmann uvádí příklady hrubých "stereotypů v našich hlavách" týkajích se celých skupin lidí jako "Němci", "Jihoevropané", "černoši", "muži z Harvardu", "agitátoři" a dalších. Tyto stereotypy, poznamenává Lippmann, nás ujišťují o falešné soudržnosti chaosu existence. Nabízejí snadno dostupná vysvětlení skutečnosti a blíží se propagandě, protože zjednodušují.

Takže přejděte ty negativistické kecy, srážka s realitou bolí zhruba jako dopad z paneláku. Brazílie (Pernambuco) je brutální, ale Brazílie je opět jen stereotyp. Btw. proč mě teď napadlo, že asiati berou Evropu jako celek - Finsko jako Itálie, Česko jako Irsko? Která realita člověka víc překvapí - ta v hlavě nebo ta z vnějšku, co je ale taky jen v hlavě?

Problém reality, kterou známe, je ten, že je nudná. Víme, jak chutná vlašák ve stánku na rohu, víme, kde nás policajti nikdy nezměří a víme, že pokud 11. září při klopýtavém návratu domů ucítíme podivný závan chladu, tak se ho už při návratech domů nezbavíme do konce dubna.

Problém reality, kterou neznáme, je ten, že člověka stojí hodně energie. Nevíte, co bude k obědu, takže se na to nemůžete připravit. Nevíte, že sušenky, co si odložíte navečer, budou o pár hodin později nepoživatelnou amorfní podivuhodností. Nevíte, že flašku dobrého chlastu koupíte levněji než panáka. Nevíte, co znamenají upřené pohledy mladých holek. Nevíte, jestli kolem někoho můžete jen tak projít bez pozdravu. Nevíte, jestli noc prospíte bez snů nebo s nočními můrami. A především vůbec nevíte, kdo jste a proč tu jste. Běžné výmluvy, domněnky a vaše důležitost se rozplynou: dáte si je na talíř jako kostičky zeleniny. Můžete je přeskupovat, rozmačkat, sežvýkat i vyplivnout, ale zpátky do stavu před rozplynutím to prostě nejde. On to vlastně vůbec není špatný stav.

Smysl života

Není to sice 42, ale zas si můžete procvičit angličtinu. (Pozn. až to přeložíte, vyjde banalita)

[11:01:04] E píše: i want to grow bamboo...7 years to have proper crop
[11:01:29] E píše: i want to make amazing innovative homes
[11:01:36] E píše: who knows how much longer that is
[11:01:52] E píše: but even still this is not life to me
[11:02:34] E píše: i want to live 500 or 1000 years...can i rely on anyone to make this possible for me?
[11:02:36] E píše: NO
[11:03:32] E píše: humans can not live longer because they don't live long enough to address this challenge
[11:03:49] E píše: i should like to do something great, orbital
[11:04:11] E píše: growing bamboo can give me a calm soul...but it is no greatness
[11:04:27] E píše: to write some amazing and powerful book...that is greatness
[11:04:58] E píše: to paint something that can be loved and hated...that is greatness
[11:05:13] E píše: to build some wonderful home...it is not greatness
[11:05:24] E píše: to make billions...it has nothing to do with greatness

edit: překlad na vyžádání
[11:01:04] E píše: Chci pěstovat bambus ... 7 let, než se bude dát sklízet.
[11:01:29] E píše: Chci stavět úžasné inovativní domy.
[11:01:36] E píše: Ale kdo ví, kolik času ty zatrolené domy zaberou...
[11:01:52] E píše: ...a to ještě stále není život, co by mě uspokojil
[11:02:34] E píše: Potřebuju žít 500 nebo 1000 let ... zařídí to pro mě někdo?
[11:02:36] E píše: NE
[11:03:32] E píše: Lidi žijí tak krátce, tohle prostě není dost na to, aby zvládli vše, co mají udělat :(
[11:03:49] E píše: Měl bych udělat něco velikého, Orbitále.
[11:04:11] E píše: Pěstovat bambus mi může dát klid duše ... ale to není velikost.
[11:04:27] E píše: Napsat nějakou úžasnou a mocnou knihu ... to je velikost.
[11:04:58] E píše: Namalovat něco, co může být milováno a nenáviděno ... to je velikost.
[11:05:13] E píše: Vybudovat úžasný domov ... to není velikost.
[11:05:24] E píše: Vydělat miliardy ... to nemá nic společného s velikostí.

Amen

Divocí koně

Je tu další díl zvířátek z tv Nova. Již dříve bylo zmíněno, že se tu potulují koně a vyžírají popelnice. Jednoho takového lze vidět na obrázku v akci. Popelnice je ten nákupní košík na tyčce - pokud není popelnice, tak se odpadky hází na zem. Sáčků na odpad je dost, tahle chudá země se vyznačuje tím, že na jeden zakoupený, sebelevnější krám dostanete v krámu hezký pytlík vyrobený z fosilních surovin. Napadlo už nějakého enviromentalistu, že snažit se přesvědčit těch pár set milionů zápaďáků k ekologicky šetrnému chování je sice hezké, ale že těch několik miliard lidí z třetího světa, co mají ropu i ostatní suroviny za mnohem levnější peníze, tuhle práci pošle do hajzlu? Teda alespoň, co se planety Země týče. Ale o tu stejně nikomu nejde, takže vše je ok.

Tady je skládkový koníček: nejdřív obhlédne potravu v popelnici a poté, co se mu špagety s rajčatovou omáčkou začnou pozdávat, pytlík vyhodí a s radostí rozkouše a všechen bordel rozhází po ulici.