Capoiera, Andre, Ricardo

Omlouvám se za delší odmlku, ale okolnosti mě zdržely. Časem se k nim snad dostanu. Momentálně mám asi buď prasečí chřipku nebo horečku dengue a slušné halucinace. Myslím si o sobě, že jsem jeden ze šílených pernambuckých autobusů.

Chronologicky teda na začátek. Upozorňuju, že Brazílie se zdá být velmi bezpečná, obzvlášť pro bělocha a obzvlášť pokud nedělá kraviny. To, co teď popíšu, je výjimka. Doufejme :)

První dny jsem trávil v centru Recife v šíleném hotelu za 15 realů na noc. Taktika byla začít zemi poznávat od podlahy, tzn. ode dna a spodiny. Doteď přemýšlím, zda to nebyla chyba a nenaskytl se mi až moc ošklivej obraz. Krámky obležené hnijícím zbožím a hromadami podlidí se prostě v člověku podepíšou.

V Brazílii je oblíbené Suco, džus z čerstvě vylisovaného ovoce. Jestli chcete být překvapeni, musíte sem zajet. Vždycky jsem chtěl vidět barvu, co neexistuje a Sucos mi dali naději, že ji uvidím, protože zde jsou chutě, co si myslíte, že neexistují. Broskev s rajčetem? Okurka s melounem? Nebo něco úplně divného a božího?

Oblíbil jsem si jeden Suco bar na rušné čtvrti, obsluha jako vždy avšude milá, úslužná. Dávali mi dokonce ochutnávat vzorky pitangy, cajú, cajá, gravioly, aceroly a mnoha jiných. V suco baru jsem si sedl na židli k indiánsko-černému chlapíkovi, který k mému překvapení začal německy. Jmenuje se Andre. Prý si vydělával capoierou v Rajchu. Pozval mě do blízké obce jménem Igarassu na capoieru.

Po menších peripetiích jsem se na zadané místo dostal. Všude srdeční lidi, co mě navigovali. Nakonec jsem potkal Andrého a ten mě dovedl do jakési chatrče, před níž bylo srocení lidu na rezavých kolech, v potrhaných tričkách a toulavý kůň (v Brazílii nejsou jen toulavé kočky a psi, ale i koně - živí se odpadky z popelnic a jsou dosti nebezpeční).

Uvnitř chatrče byl kruh dětí, co nacvičovaly Capoieru. Pokud nevíte o co go, vygooglete. Uprostřed nich Ricardo. Dreadatý černoch s úsměvem od ucha k uchu, pěti dětmi roztroušenými mezi pět žen po vsi a se srdcem na dlani. Atmosféra neskutečná. Učil i černouška, co sotva stál a ještě měl plíny.

S Ricardem, Andrém a jedním místním chlapíkem, kterému říkám Angličan, jelikož jako jediný mluví anglicky, jsem zažil několik zajímavých akcí - možná se k ním někdy vrátím. Teď skočím rovnou na konec, i když doufáme, že to konec nebude.

Ricardo se asi o deset dní později vracel o půlnoci z ostrova Itamaracá s jakousi Japonkou, která se v tom chaosu taky vyskytla a která byla pokoušena Ricardovou snahou o další rozprostření genetického materiálu. Tihle dva si to mastili do chatrče. Dle svědectví Japonky, kterou jsem náhodně potkal s Angličanem v jednom baru pár dní poté, vystoupili z opodál stojícího luxusního auta tři bílí muži s ohromnými flintami. Japonky si nevšímali, Ricardo byl donucen nastoupit a už ho nikdo nikdy neviděl. Můj poslední kontakt s ním byl, že ode mě chtěl zvací dopis do Evropy. Možná si chtěl jen přivydělat, možná utíkal. Ale do poslední chvíle se smál, zpíval a hlavně: dělal Capoieru.

Verze jsou zhruba dvě. První je nájemná vražda z prostředí drogových dealerů z favel, jelikož Ricardo znal mnoho lidí a i když svině jistě nebyl, mohl se k něčemu přimotat. Druhá verze je únos od tajné složky policie, co chtěla informace. Brazílie jakožto latinská země, má části policie jako vystřižené z Bernieresovych knih. A ty opravdu i po pádu polofašistického režimu vyvolávají děs.

Do toho André, Ricardův nejbližší přítel, se mi začal vyhýbat, a já si říkám, že o všem možná ví víc než nic. Víc se k tomu říct nedá. Policie nic neví, v regionální tv proběhl krátký šot o demonstraci Igarasských občanů a Ricardových příbuzných před budovou policie a to je vše. V jiných částech světa se prostě na hodnotu života tak moc nedbá.