Recife, Olinda, Paulista, Guararapes, Piedade ... dohromady je to snad 4 milionová betonová, placatá, rozpálená konurbace. Brízy od moře ani nárazové lijavce ji nikdy nezchladí natolik, abyste mohli vypnout větrák v ložnici.
Při náhodné procházce do jakési fabiky na kachličky se stala zvláštní věc. V jedné přímce uprostřed chodníku se na milimetru rozštěpil zahnívající, těžký, vlhký vzduch se vzduchem, který byl ještě vlhčí, exotický, kořínkovitý, ovocný, tajemný a neskutečně osvěžující. Ale i Čechovi bylo jasné, o co jde. O les. Kdysi tu všude byla oblast atlantického pralesa (neplést s amazonským, blumy), než ho kvůli našim cukronenažraným předkům zničili Portugalci, Holanďani a buhvíkdo. Dnes jsou z lesa jen maličké ostrůvky.
A uprostřed toho lesostrova na okraji betonové pouště byla ona fabrika - Oficina Brennand. Oficiální stránky zde. Místo nad řekou s přívozem, s moderní kaplí a samo působící jako ta nejčistší katedrála nebo klášter. Jak se můžete dočíst jinde, pan Brennand je týpek s vizáží Gandalfa, zdědil podnik po fogim a začal v něm plácat podivné skulptury. Lonely Planet od hloupých amíků jim říká sexualizované žížaly, což je asi tak nejdál od toho, co se v té pohádkové továrně na obkladačky vyskytuje. Vše je tam tak podivné! Tisíce roztodivných artefaktů od kašen, přes džbány, plastiky, po obří zeď střeženou no... sexualizovanými žížalami.
Pocit byl prostě klid, ticho, úžas. A to je expozice i takřka mezi dělníky. Ten pán Brennand o něčem hodně přemýšlel a povedlo se mu to. To je celé. Zbytek si najděte s velkým bratrem.
Motto: [10:52:58] orbital píše: cti blog [10:53:19] orbital píše: ted budu psat vic budou tam i lepsi fotky [10:53:36] osoba píše: a kde ted bydlis, nekde jsem si precetla, ze v podnajmu [10:53:50] osoba píše: no dyt se tam divam kazdej den [10:53:58] osoba píše: teda dneska jeste ne [10:53:59] orbital píše: nekde [10:54:11] orbital píše: patrne na blogu ze [10:54:25] osoba píše: jo, tobyl zert [10:55:11] orbital píše: podivej ja proste neuzu na vse odpovidat 100X opravdu se nad tim zamysli, chapu ze empatii nijak nepestujes, ale proste to nejde, pod clanky je diskuze, pokud tam neco pisu tak se proste zeptej tam, vsichni se me ptaji an totez [10:55:21] orbital píše: jen me vsichni naserou a nebudu se proste s nikym bavit [10:55:52] orbital píše: nechapu ze nevidite jakej je blog kompromis a stejne me vsichni drti s dotazy na to samy tema [10:58:15] osoba píše: tak se nepos... nebudu ti odpovidat, kdyz ti pise 100! lidi, ja nebudu stoprva. A empaticka jsem, vsichni to tak citi akorat ty ne.nedovedes si predstavit jak se me stejska, ale musim si furt opakovat jak ses protivnej.
Timothy Leary řekl láska je komunikace. Komunikace je výměna informací. Redundantní komunikace (opakování, kladení otázek na něž člověk chce slyšet předem známé odpovědi) není výměna informací. Tedy to není komunikace. Tedy podle toho slavného feťáka to není láska.
Dobrá zpráva je, že tu znají houbičky. "Bavil" jsem se s jedním chlapíkem na Bom Jesus, což je taková party čtvrť v Recife, anglicky neuměl, ale přesně věděl, co je létání a podobně. Pravda je ta, že mám extrémní chuť na éčko. Nebo spíš potřebu. Každej jednotlivec z celý střednětřídní zasraný západní společnosti má tu potřebu, jen o tom neví. No snad se to již brzy vyřeší. Do té doby je tu naštěstí youtube a takovéhle lahůdky, ke kterým chemii nepotřebujete. Tohle je komunikace!
¤º°¨ ¸„ø¤º°¨°º¤ø„¸¨°º¤ø„ ¨°º¤ø„ ¸In Trance We Trust. ¸„ø¤º°¨¸„ø¤º „¸¨°º¤ø„¸¸„ø¤º From Brazil
Omlouvám se za delší odmlku, ale okolnosti mě zdržely. Časem se k nim snad dostanu. Momentálně mám asi buď prasečí chřipku nebo horečku dengue a slušné halucinace. Myslím si o sobě, že jsem jeden ze šílených pernambuckých autobusů.
Chronologicky teda na začátek. Upozorňuju, že Brazílie se zdá být velmi bezpečná, obzvlášť pro bělocha a obzvlášť pokud nedělá kraviny. To, co teď popíšu, je výjimka. Doufejme :)
První dny jsem trávil v centru Recife v šíleném hotelu za 15 realů na noc. Taktika byla začít zemi poznávat od podlahy, tzn. ode dna a spodiny. Doteď přemýšlím, zda to nebyla chyba a nenaskytl se mi až moc ošklivej obraz. Krámky obležené hnijícím zbožím a hromadami podlidí se prostě v člověku podepíšou.
V Brazílii je oblíbené Suco, džus z čerstvě vylisovaného ovoce. Jestli chcete být překvapeni, musíte sem zajet. Vždycky jsem chtěl vidět barvu, co neexistuje a Sucos mi dali naději, že ji uvidím, protože zde jsou chutě, co si myslíte, že neexistují. Broskev s rajčetem? Okurka s melounem? Nebo něco úplně divného a božího?
Oblíbil jsem si jeden Suco bar na rušné čtvrti, obsluha jako vždy avšude milá, úslužná. Dávali mi dokonce ochutnávat vzorky pitangy, cajú, cajá, gravioly, aceroly a mnoha jiných. V suco baru jsem si sedl na židli k indiánsko-černému chlapíkovi, který k mému překvapení začal německy. Jmenuje se Andre. Prý si vydělával capoierou v Rajchu. Pozval mě do blízké obce jménem Igarassu na capoieru.
Po menších peripetiích jsem se na zadané místo dostal. Všude srdeční lidi, co mě navigovali. Nakonec jsem potkal Andrého a ten mě dovedl do jakési chatrče, před níž bylo srocení lidu na rezavých kolech, v potrhaných tričkách a toulavý kůň (v Brazílii nejsou jen toulavé kočky a psi, ale i koně - živí se odpadky z popelnic a jsou dosti nebezpeční).
Uvnitř chatrče byl kruh dětí, co nacvičovaly Capoieru. Pokud nevíte o co go, vygooglete. Uprostřed nich Ricardo. Dreadatý černoch s úsměvem od ucha k uchu, pěti dětmi roztroušenými mezi pět žen po vsi a se srdcem na dlani. Atmosféra neskutečná. Učil i černouška, co sotva stál a ještě měl plíny. S Ricardem, Andrém a jedním místním chlapíkem, kterému říkám Angličan, jelikož jako jediný mluví anglicky, jsem zažil několik zajímavých akcí - možná se k ním někdy vrátím. Teď skočím rovnou na konec, i když doufáme, že to konec nebude.
Ricardo se asi o deset dní později vracel o půlnoci z ostrova Itamaracá s jakousi Japonkou, která se v tom chaosu taky vyskytla a která byla pokoušena Ricardovou snahou o další rozprostření genetického materiálu. Tihle dva si to mastili do chatrče. Dle svědectví Japonky, kterou jsem náhodně potkal s Angličanem v jednom baru pár dní poté, vystoupili z opodál stojícího luxusního auta tři bílí muži s ohromnými flintami. Japonky si nevšímali, Ricardo byl donucen nastoupit a už ho nikdo nikdy neviděl. Můj poslední kontakt s ním byl, že ode mě chtěl zvací dopis do Evropy. Možná si chtěl jen přivydělat, možná utíkal. Ale do poslední chvíle se smál, zpíval a hlavně: dělal Capoieru.
Verze jsou zhruba dvě. První je nájemná vražda z prostředí drogových dealerů z favel, jelikož Ricardo znal mnoho lidí a i když svině jistě nebyl, mohl se k něčemu přimotat. Druhá verze je únos od tajné složky policie, co chtěla informace. Brazílie jakožto latinská země, má části policie jako vystřižené z Bernieresovych knih. A ty opravdu i po pádu polofašistického režimu vyvolávají děs.
Do toho André, Ricardův nejbližší přítel, se mi začal vyhýbat, a já si říkám, že o všem možná ví víc než nic. Víc se k tomu říct nedá. Policie nic neví, v regionální tv proběhl krátký šot o demonstraci Igarasských občanů a Ricardových příbuzných před budovou policie a to je vše. V jiných částech světa se prostě na hodnotu života tak moc nedbá.
Brazílie je známá skrze kriminalitu. Několik filmů z favel prostě vytvořilo archetyp, který nelze vymazat. Celé se to ale po více než měsíci zdá být složitější.
Nacházím se ve státě Pernambuco, což je jak rozlohou, tak počtem obyvatel cca Česká republika. Rozdíl, co člověka praští přes oko, krom teploty, je zvýšená existence velmi chudých lidí. Zdaleka jich není většina. Většina lidí je zde buď normálně chudých anebo klasická střední třída, v poměru cca 45-45. Těch 10%, možná o něco méně, jsou lidé z ulic a podivných chatrčí. A odtamtud jde většina kriminality.
Na těchto lidech je zajímavé především to, že převážný zbytek společnosti je nebere vůbec jako lidi. Jsou něco jako otravný hmyz, odpad, cosi, co není hodno být vnímáno jinak než jako přírodní pohroma. Jestli chcete vidět rasismus, přijeďte sem. Nikdo nekřičí, nikoho to nevrzušuje. Rasismus zde funguje úplně stejně přirozeně jako v nacistickém Německu. Inferiorní zmetci na něž nemá smysl ani nadávat. Jen se jim pokud možno vyhnout, neboť vás zmlátí, okradou a zabijí. Jediné, co produkují, je strach. Nakolik odůvodněný, to nevím, ale konflikt jsem s nimi neměl.
Jsou zde zkrátka dva světy - svět nadlidí a svět podlidí. Někdo by si pomyslel, že brazilská ekonomika nemá na to jim pomoct. Omyl. I chudší stát Pernambuco se může srovnávat s ČR. Platy jsou sice o něco nižší, ale stejně tak je to s výdaji na život. HDP per capita je srovnatelné, ať si statistici čarují, jak chtějí. Tedy HDP nadlidí. Těch, kteří mají na to se oplotit.
V nádherném knihkupectví v Recife jsem četl studii o dětech v ulicích tohoto města.
Podle studie jich mizí v Recife tisíce ročně, aby byly nalezeny zavražděné a zmrzačené. Například proto, že jejich přítomnost zmenšuje obchodníkům tržby a odhánějí žebrotou zákazníky střední třídy. Komanda smrti bývají často policisté mimo službu.
Vraždy podlidí zde lidi vzrušují patrně méně, než cokoliv jiného. Můžeme jim to mít za zlé? Jak lze jinak odůvodnit humanismus. To slovo tu prostě, narozdíl od hypermarketů, Volkswagenů, piva, hip-hopu, umění a tv reklam nemá vůbec žádný smysl. Jak podotkla jedna slečna: patrně nemají zkušenost s druhou světovou válkou. (Podotýkám, že křivdy na nadlidech a jejich nejvyšší čeledi - turistech, jsou jistě řešeny tak, jak by Evropan očekával).
Takže se nenechme podlidmi vzrušovat, vytěsněme sny a vzhůru na pláže. Jenže... něco pod povrchem zůstává. Jakoby pod asfaltem ulic byly tisíce zombií, co chtějí vylézt. Pocit smrti a rozkladu zde prostě je přítomen a pro mě ho neschová ani nejluxusnější francouzská restaurace, co servíruje neskutečně dobré domácí těstoviny. Nemám k tomu vysvětlení, mohu jen popsat, co cítím.
A až zobie vylezou, střední vrstva vytáhne některou ze svých kreditních karet a zatluče je do zinkové rakve, které se prodávají v mnoha obchůdcích "Funerario". Ty, jako jediné, mají 24 hodinový provoz. Takže je vše ok.
Jsem si vědom toho, že v dnešní době nikdo není zvědav na dlouhé kecy. Myšlenky musí být podané stručně, s obrázky a dvojsmysly.
Brazílie je ohromná země (větší tuším než Evropská unie). Lidé si ji představují, opět v souladu s dobou, extrémně zjednodušeně. Obvykle značně nebezpečně. Z toho, co jsem zde dosud viděl, tak ta země nebezpečná není, zvlášť pro Árijce (a patrně i Židy).
Z národů celého světa se nebezpečí v Brazílii ponejvíce bojí sami Brazilci. Zda je to v roce 2009 oprávněné nevím - zjistím. V krátkém fotoseriálu najdete příplatkovou ochranu plotů. Podle plotu či spíše zdi zde poznáte společenský status. Jednak podle výšky, která osciluje od 1 do 5 metrů a jednak podle oné nadstavby.
Historicky nejstarší jsou ocelové bodce (omluvte kvalitu záznamu).
Po rozvoji metalurgie v probíhající průmyslové revoluci, jež nastala 5. 3. 2006, jsou nejrozšířenější nadstavbou jsou takzvané kulkotrhače:
Zde detail:
Jsou možné upgrade na v 1.1 s malými maskovanými bodci:
Verze 1.2.1 s velkými bodci, mřížemi a protipěchotními zátarasy:
Verze 2.0 je doplněná elektrickým plotem, který jednak začne po ataku tropit hluk a jednak útočníka zabije:
Z toho důvodu se začaly od tohoto roku vyrábět již jen elektrické ploty (mrtvoly se z háků špatně sundávají):
Jak známo, střední a vyšší vrstvy jsou v Brazílii stále menšinou, chudí mají řešení v almaře:
Při západu slunce to má vedlejší efekt - odlesky zahánějí masožravé kolibříky (nejsou vidět, pili mi krev).
