Vtip

Napadlo mě to teď, když jsem se ploužil domů. No nic moc, ale budu se zlepšovat.

Ale protoze to zde uz nikdo necte, zkusim sem nacpat reklamu. Kdybyste nahodou chteli sazet, tak nejlepsi sazkova kancelar je Pinnacle Sports.

Víte, co je dobré, pokud teplota venku je nad 38 stupňů Celsia a do toho 100% vlhkost vzduchu?
To, že když dostanete horečku a začnete se potit jako prase, tak nepocítíte žádný rozdíl.

Motivace

Jelikož ta patetická hra byla rozehraná, tak tedy do toho se vší parádou. Na vysvětlenou: různé "inteligentní a originální otázky" nejsou nijak na ústupu, a to přestože jsem se "proslavil" jako největší asociální mrzout široko daleko. Proto ty otázky zde budu jednu po druhé likvidovat tak, jako občas člověk likviduje lidi ve svém životě, aby předešel likvidaci fyzické. U lidí, co je neznám, jdou redundantní otázky pochopit. Dotazy blízkých mě drtí. Stačilo by použít hlavu a trochu poslouchat.

Proč jsi se vlastně vydal pryč/do Brazílie?

Vizte toto video.


Účelem bytí je oslava života. Velká party. A opravdu nic jiného. Má to dost synonym, žádné není přesné. To video to má tak trochu ukázat. Pokud tuhle hudbu znáte, tak to co napíšu, bude banalita. Pokud ne, tak mi zkuste věřit. Ti lidi tam nemají vypitý a vypnutý mozek, přičemž by nevěděli, co dělají. Nejsou ani vedeni kulturním stereotypem. Ti lidi se prostě baví. Přesně jako malé děti. Bez toho, co se musí a nemusí. A přesto si dokonale rozumí. Frčí na jedné vlně. Chemické rozbory stranou, účel světí prostředky. Tenhle přístup je z toho, co mi bylo umožněno vidět, jedinej způsob prožívání života, co člověka naplňuje.

Jelikož jsem se tohle snažil sdělit už mnoha lidem, tak další otázka zní: Takže účelem života je si vysmažit mozek? To radši budu dělat XYZ, přijde mi to příliš ...

Pokud máte něco podobného na mysli, tak se prostě mýlíte. Ne zcela. Účelem života je samozřejmě si vysmažit mozek, ale nejen drogami. Především životem. Je potřeba mozek především začít používat. Je potřeba se bavit, je potřeba bavit i jiné, protože nic nepobaví víc. Tohle není instantní zábava nedělního hypermarketu. Jde o humor, smích, tj. absurdno a rozporno. Svět je rozpor. Když se člověk směje, přijímá rozpor a nebojí se ho. Proto se cítí konečně dobře. Snaha moderního člověka je na to zapomenout. Účel moderního člověka je to přijmout. Party, jakou vidíte, je pro to skvělou příležitostí. Je to oslava, na kterou se tisíce lidí připravily přesně za tímhle účelem. Party je tím lepší, čím větší procento lidí tam jde za tímto účelem. Ne za účelem se prvoplánově předvést, najít si partnera nebo si vypnout mozek. Party je intenzivní komunikace se sebou samým i s ostatními, nejlépe těmi, které člověk osobně nezná a nepozná, protože se poté otevřou komunikační kanály, které jsou opomíjeny v dnešní společnosti. Nesnažíte se situace a stavy, jež prožíváte nějak zatřídit. Prostě jen jste. Společnost je trapně zaměřená pouze na narcisismus a podivný stav, kdy se individuum vyhýbá interakci (nazývá se to osobní svobodou), přičemž ovšem z té samoty jde taková hrůza, že člověk po interakci zoufale volá, volání roste s mocninou věku. A je tu z tý nekonzistentnosti teda pěknej řev a to nejen vzhledem ke stárnutí populace.

Je to o tom, co tam dělá ten člověk v králičím úboru. Týden na něj šetří a pak jede šikanzenem kamsi do japonského lesa. A proč? Jen aby se uprostřed party zastavil a dělal sochu, která se po velmi dlouhém čase, kdy mu už tuhnou kosti, pohne a vyděsí v průměru 0.5 člověka, co si toho všimne. Tak tohle je frajeřina a důvod proč žít. Jinak řečeno, tohle je případ velmi intenzivní opravdové komunikace. Představte si, že toho týpka uvidíte vy. ANO. On je tam pro vás. Vás chce pobavit a pro vás strávil mrtě času přípravami. Nechce se tomu uvěřit, ale je to tak.

Ok. A teď k Brazílii. Brazílie i místo přistání bylo po mnoha letech vybráno jako náhodný výběr. Jediné, o co jde, je vytvořit zázemí pro oslavu a pak slavit. Zázemí musí být samozřejmě blízko oslavě, může být přímo v jejím centru (ideálně). Samozřejmě oslava není JEN party. To byl příklad. Oslava=komunikace by měla být přímo doma. Tim Leary psal, že láska je komunikace. Takže tak.

Brazílie byla vybraná, protože tu je teplo a je třeba někde začít. To je všechno. Je možný, že někde je místo, kde je komunikace přeci jen o něco intenzivnější než v Evropě. Zatím jsem vybral Brazílii. Z tohohle pohledu ji taky budu hodnotit, protože, abych mluvil zcela vážně - jiný pohled nemá smysl.

Takže cestopis

Ano, jsem v Brazílii. Občas to tu vypadá přesně jako na tom obrázku s ostrůvkem a třema palmama, co máte na ploše. A to taky chcete slyšet. Nebo bych se kolem toho měl aspoň motat. Buď jak se pod palmama skvěle leží, nebo jak pod nima kouše hmyz. (Ano, jednu noc jsem měl vskutku nápad jít spát na pláž ostrova Itamaracá. Obrázek je odtama, pro rejpaly, bylo to tam hezčí, ale vypliv mi mobil. Od moře vál studený vítr, poprvé a naposledy zde, za dunou bylo neskutečné vedro a dusno. Romantika se nekonala, hmyz ano. Něco mě kouslo do stehna a druhý den tam byl ohromný puchýř. Ještě po týdnech to hnisá, ale začal jsem to polévat jakýmsi vývarem z kůry stromu a pomáhá to).

Takže kde začít jinde, než u milovníků zviřátek. Je jich tu na ulicích dost a kupodivu nejsou tak zubožená, jako třeba v Řecku. Mají se tu vcelku dobře a i chlupáči to jaksi zvládají. Psíci jsou jaksi neteční, občas po člověku vyjedou, ale dají se zahnat dobře mířeným kopancem.

Tahle kočka se zatím líbí všem:











Tohohle supr kocoura mi přinesl kamarád Erik alias Formula z USA, chtěli si ho odvést, stejně jako před rokem kočku z Řecka. Jenže kocour se mi ztratil. Později jsem ho našel, jak se krčí pod mojí postelí. Druhý problém je, že moje bytná nerada zvířátka, tak jsem kocoura vykopl. Jak říká ten Francouz, co napsal Malýho Prince, nestal se pro mě tím výjimečným na celým světě. Mimochodem, dávat tuhle knihu číst dítěti je úchylnost (to píšu mamince).












Jeden z mála pejsků, co se nechal vyfotit. Ale jak říkám, komunikativní nejsou.

A nelze zapomenout do ještěra, který sice každý den v 10AM naklusal do kuchyně, ale fotit se nechat nechtěl.


No a protože přístě bude zas nějaký hardcore, tak abyste věděli, jak vás všechny mocinky miluju, ještě jedna kóšíškááá.

Filozofie blogu, rozpornost & nekonzistence

Blogy jsou sračky. Doufám, že mrtví nevnímají. Jinak se z blogů každej myslitel otáčí v hrobě a zdá se mu o smrti. Už není velkých myslitelů. Blogy jsou patetický jako předchozí věta. Myslitelé byli bloggeři s nedostatečným hardwarem. Myšlenky přijdou vždycky postranně a odjinud než člověk čeká. Dneska se exhibuje, tlachá, mele, doufá ve štěstí a propadá sebelítosti. Dnes se nepřemýšlí. Byli myslitelé lepší? Ani omylem. Byli stejné sračky.



Slovníček pojmů: začněmě s dvěma termíny, mezi kterými je zásadní rozdíl.

Rozpornost - svět je rozporný, nedává smysl. Paradox je jeho podstatou. Bůh to nezvlád. Objevil se a objevil sám sebe. A byl zmatenej, protože mu neřekli = si sám neřek, že to bude zmatený. Mnohem víc než vy, protože je mnohem větší a víc ví. A je taky zbabělejší než vy. Takže stvořil lidi: ať se s tím poperou. A člověk má na výběr. Buď bude rozkódovávat, o co tu jde a pokusí se občas něco opravit (ačkoliv je to beznadějný), anebo podlehnout nekonzistenci. Btw. teď čtu o druhý světový válce a zajímavé je na tom hned několik věcí. Jednou z nich je obdiv syndromu hrdinného beznadějného boje, kupř. beznadějná obrana jednotek SS u Berlína. Proč to lidi fascinuje natolik, že ještě miliardu let se o tom bude psát. Pravda zas tak moc to v dnešní době nikoho nefascinuje - viz. pohled do vitrín Levných knih. Když tedy odhlídnu od téhle relativizace, tak ta fascinace je daná tím, jak, jelikož Bůh je v nás, jsme se narozdíl od něj v těch světlejších okamžicích s průsery vypořádali. Jednotku fašounů si v té chvíli pěkně nekonzistentně představíme, jako posly Nejvyššího, co za zvuků Wagnera (myslím že jsem z něj slyšel jen úryvek, to mi však nebrání o něm psát jak mnoha dalším) bojují jako všichni rekové z Písně o Nibelunzích (to sem čet a je to možná ze všech mytologií ta nejlepší - právě pro ten boj člověka sama se sebou). Už nevidíme, jak zbabělí byli na východní frontě. Ale furt lepší než Bůh. Ale naše představa je nekonzistentní. Ale člověk by se měl snažit být pouze rozporný. Jen vidět ty paradoxy a snažit se je srovnat, co mu síly stačí. Není tu místo na to být pyšný, zklamaný, zbabělý atd. Zkrátka na jakoukoliv lidskou vlastnost. Jediné, co zbývá, je být překvapen. Asi jako mladý voják Waffen SS (hezky to píšou že). Místo toho aby se snažil přežít jako simulant v zázemí teď, 15.dubna 1945, o tomhle všem přemýšlí jako předsunutá hlídka v Seelowském lese (co tam dělá, proč to dělá, pochopí dadaismus) a náhle ho napadlo, že to zvládnul. Pak mu kaťuše ustřelila hlavu. Svatý muž.

Nekonzistence - rozpornost, kterou si nepřiznáme. Dosáhneme (= retardujeme) tím sice úroveň Boha, ale čistě subjektivně bych si negratuloval. V týhle chvíli jsme to zabalili. Nekonzistentní jsme ve chvíli, kdy ty rozpory nechceme vnímat. Ano, vnímat je je težké. Je to vlastně jediná těžkost. Teď mě zajímá, zda byl W. Churchill rozpornej nebo nekonzistentní, když leta maskoval masakr v Katyni i před západem, aby nenasral Rusáky. Ano, to byl jistě ten pan spravedlivej. Ten, co zachránil svět před fašounama a komunistama. A s tímhle vydechl v požehnaném věku. A to je ten průser.

Všechno, co hledám je klid. Tyhle výblitky si můžu nechat pro sebe. Pár let jsem to vydržel. Teď přišla změna. Chtěl jsem ještě víc klidu a pár let jsem se rozhodl pracovat, abych si ho mohl užívat plnými doušky. S čím jsem nepočítal, je informační společnost a to, jak mě budou všichni lidé obtěžovat. Neskutečně obtěžovat. Ačkoliv vás mám všechny rád, tak vás velmi rozporně především neskutečně nenávidím pro to, jak mi narušujete můj klid. Mluvím úplně ke každému, kdo se na tenhle blog dostal. Těch pár jedinců, co tuto moji touhu po klidu chápalo už před tím se neurazí, a vám ostatním to patří.

Před pár týdny jsem konečně opustil to smutné české království s blbou náladou a od té doby jsem bombardován dotazy přes všechny infokanály. Všechny jsou na jedno Brdo. Budu pokorný. Nebudu se tedy rozčilovat. Budu Vám mí drazí nepřátelé psát. Budu sice pro vás nejzajímavější části cenzurovat a budu do toho míchat hromadu sračkoidní filozofie. Ale rozhodně už nebudu muset odpovídat na dotazy: "Tak jaký to tam je?". Budu jen rozporný, protože budu dělat tupou nesmyslnou činnost, kterou opovrhuju. Budu rušit svůj klid, abych nalezl klid. Doufám, ale nejsem si jist, že nebudu nekonzistentní.

Poznámka: na netu působím i jinde a tu činnost hodlám od těch keců tady oddělit. Dost lidí, co bude čít tenhle blog (těch z offline světa, co mají net tak akorát na fotky na facebooku a email) by mé jiné činnosti jen vyděsily. Takže blog je i test idiotů a toho, kdo mi tu první spojí mé identity dohromady. Přes to všechno vás mám pochopitelně rád. Ano, chápu ego a jeho výjimečnost. Bere tenhle canc jako diskusi mezi jím a těmi ostatními. Takže budíček. Je to mezi mnou a tebou.